Návštěvnost (15.5. 2017 - 21.5. 2017

22. května 2017 v 18:31 | CSI-CZECH |  Návštěvnost
Návštěvnost za minulý týden (15.5. 2017 - 21.5. 2017):
Pondělí0
Úterý3
Středa6
Čtvrtek0
Pátek1
Sobota1
Neděle1
Celkem12
 

Návštěvnost (8.5. 2017 - 14.5. 2017):

20. května 2017 v 11:38 | CSI-CZECH |  Návštěvnost
Návštěvnost za minulý týden (8.5. 2017 - 14.5. 2017):
Pondělí0
Úterý15
Středa4
Čtvrtek0
Pátek0
Sobota0
Neděle3
Celkem22

K- 8 -

10. května 2017 v 20:20 | M. Caine |  02 Sny o krkavcích

No, pro moje modrošedý oči a jejich rentgenově výrazný pohled se, vážení, možná i zem rozestoupí, ale vykouzlit s ním to pravé náčiní nedovedu. Krabice sice obsahovaly i dvě manikurní kapesní soupravičky, které nesmějí chybět v domácnosti s ženskou rukou, ale ani jeden pilník neodpovídal, oba byly vyrobeny s materiálu, který by na broušení držáku sprchové hlavice nestačil, potřebovali jsme něco masivnějšího.
Stál jsem s rukama v bok nad rozloženými věcmi na mém pracovním stole a mračil jsem se na ně. Nedávalo to smysl, buď dotyčný onen pilník schoval nebo se nenacházel v té koupelně, či ještě hůř, nejedná se o pilník na nehty, ale cosi podobného co se využívá jinde a mě nenapadá kde. Malíři obrazů přece na nic takové věci nepotřebují. Kde ho tedy hledat a vlastně, jak asi vypadá. Pokud podezřelý pomohl opotřebení, ne kapesním, ale nějakým větším... sáhl jsem pro mobil, že zavolám ženě, aby mi vysvětlila různorodost ženské manikury, když...
"Žena ze zamčené koupelny měla toxikologii čistou, teda na běžné látky, co děláš?"
Cukl jsem sebou, zabraný do vlastních úvah jsem se lekl a málem telefon upustil, ale na druhou stranu jsem jásal, protože zrovna tenhle hlas jsem chtěl co nejdřív uslyšet. "Ježiš Henry, už ti někdo řekl, že chodíš jak toxin?"
"A víš ty, že jo?" Andrews se tvářil omlouvavě, že nezaklepal. "Jeden brblavej trasolog, takovej arogantní egoista a narcis, předpokládám, že ho budeš znát."
Paradoxně, aspoň možná podle vás, jsem se okamžitě přestal mračit a škádlivku spražil spokojeným pohledem. "Takže tě propustili, to je dobře. Ohledně té záležitosti s travičem mi nevěří ani Nick a Greg. Potřebuju pomoct. A co dělám? S Bobbym, teda s jeho bystrozrakým kamarádem jsme identifikovali, že se někdo namáhal s urychlením opotřebení, aby hlavice z hlavice snadněji sklouzávala, voda by jí pak... vyhákla.... Má jít o silný, masivnější pilník na nehty, v tom co sebrali z koupelny, tedy na místě činu, dva byly, ale ne ty správné.... Než si mi vyvolal několika násobný infarkt, chtěl jsem cinknout Wendy, aby mi objasnila co vlastně hledáme, já se v těch manikurních věcech nevyznám... a pak Nickovi, protože ten odsud rychle zmizel, možná mu je jasné, že to nebude tak jednoduché... domluvit se, že asi bude potřebovat povolení na jiný prostor, protože s tím nehnu."
Henry pozorně poslouchal a mírně přikyvoval, aniž by mi do toho nějak vstoupil, pak otočil hlavu trochu na stranu, to hned poznáte, že ho něco napadlo či zaujalo. "Možná oběť měla vražednou pomůcku u sebe, ty mi určitě dáš za pravdu, že když člověk žije u rodičů, jeho pokoj je něco jako jeho království... všechno si necháváš tam."
Přikývl jsem. "No právě. Přesně tohle jsem chtěl Nickovi říct. Jenže... zamčená koupelna, její pilník... jestli ho v tom pokoji najdeme a otisky... není to ujetý?"
Andrews rozložil dlaně před sebe. "Nepředjímej důkazy, ale sám víš, že Vegas je ujetý celý. Zažili jsme... ujetější věci než tohle, ne?"
Hluboce jsem si vzdychl, velkou úlevou, že Henry dorazil, ale taky tím pocitem bezmoci zapřičiněným tou spoustou otázek, která mi vrtala hlavou. Jak dlouho trvá vypilovat drážky na držáku a kde... "Kde vrah bral jistotu, že to praští zrovna naši oběť? No nic, to už dělám Stokesovu práci. Přišel's mě pozdravit a říct mi, že jsi už tady, nebo něco potřebuješ? Mám chvilku než..."
"Musíme si promluvit, Davide."
Přešel mi mráz po zádech, lehký bráškovský škádlivý úsměv mi zmrzl na rtech, bylo to snad poprvé, co mi Henry řekl křestním jménem a nějak instinktivně se mi to nelíbilo, třeba mě tak už někdy oslovil, ale nejednalo se o něco mezi námi běžného, já bych s toho měl skákat metry do vzduchu radostí nebo se dojetím rozbrečet, místo toho se mi zvedly všechny chlupy po celém těle, asi vlivem tónu jakým Henry větu podal.
Potřásl hlavou a máchl nervózně rukou přičemž na chvíli zavřel oči. "Hodgesi, promiň. Nechal jsem se unést. Promiň."
"Ale ne, nic se nestalo." Snažil jsem se znít vyrovnaně a konejšivě. "Jen na to od tebe nejsem zvyklý. Co se děje?"
Henryho výraz se změnil, dával hodně síly do toho, aby nevypadal nešťastně, hovořilo se mu velice těžko, pobídl jsem ho, že mi může říct cokoliv, že se nebudu zlobit, ani že se neurazím a že to zůstane mezi námi.
"O tohle mi nejde, Hodgesi. Svěřuju se ti už dost dlouho, takže tohle mě netrápí. Já spíš nevím, jak... to mám říct." Zavrtal pohled do podlahy a svěsil ruce podél těla. "Nějak jsem asi podvědomě věděl, že ta plná moc bude potřeba..."
Chytl jsem ho za ramena a jemně s ním zatřásl. "Henry, Henry, podívej se na mě, podívej se." Když se naše pohledy setkaly, spatřil jsem v jeho očích obavy, jenže nejen strach z mé reakce na cosi, co z něj vlastně samo lezlo ven a zároveň zůstávalo někde zaseknuto uvnitř, ale i zděšení nad budoucností, díval se na mě stylem: Já nevím co mám dělat, pomoz mi a také mi naznačoval, že nechci vědět... "Chci to vědět, neboj se, spolu to vyřešíme."
Vysmekl se mi, opřel se dlaněmi o stůl a stál ke mně zády, chápal jsem, že sbírá poslední zbytky odhodlání, když se obrátil opět ke mně čelem, už to nebyl ten nervozní rozklepaný Henry, kterému chybí sebevědomí, ale ten Henry Andrews, který dokáže cokoliv, ten, který není zbabělec a je silný, chrabrý a odvážný postavit si všemu. Já ho tam hloubi vnímal od začátku. Člověk, který si projde tím, co Henry ve své podstatě nemůže být slabý. Henry budí dojem křehkého uzlíčku nervů ve chvílí, kdy mu selhává sebevědomí, ale skutečnost je zcela jiná. "Testy kvůli té otravě cosi objevily...."
Přikývl jsem, ale přemluvil jsem se to nějak nerozvádět, přerušit ho, když se donutil mluvit, by byla velká chyba. Nic mě ale nemohlo připravit na to jak myšlenku dokončil.
"Mám rakovinu, Hodgesi."
Trasologie se kolem mě na moment rozhoupala a viděl jsem na okamžik neostře, vrátilo se to rychle do normálu, ale musel jsem se chytit stolu, srdce mi tlouklo jako o závod. To ne! To ne! Ta nejhorší varianta, které jsem se bál jako čert kříže se stala skutečností, to co vyšetření odhalila bylo zlé, moc zlé. Nesnáším, když mě ti, na kterých mě záleží opouštějí, ale tohle... stál jsem na vratkých nohou a něco plácl. Došlo mi že těsně před tou strašnou větou klaply dveře směrem od balistiky. Víc už nic... mžitky před očima.... Zradily mě nohy.... Ještě jsem slyšel něco jako "Hej, hej, hej... no tak." pak mě obklopila černá propast.
Napůl jsem stál a napůl klečel, obličej jsem měl zabořený do něčeho relativně měkkého, cítil jsem pach střelného prachu, oleje na čistění zbraní a... snad možná růže promísené s lehkým pánským deodorantem s kapkou vůně vzácných dřev, jako luxusní starý koráb... snad trošku vanilky a burákového másla bez marmelády....
"Myslím, že už přichází k sobě." když hlas promluvil zarezonovalo to i pod mým obličejem, uvědomil jsem si, že ho tisknu k něčí hrudi a hlavně podle těch čichových stop jsem polštář rychle identifikoval. Dlaň Bobbyho Dawsona mě taky poplácávala po zádech, cítil jsem se trapně, jakožto heterosexuál... choulící se u chlapa... padl jsem mu zjevně do náruče, když ke mně ode dveří přiběhl, aby mě padajícího právě včas zachytil. "Trapné." Přemluvil jsem nohy a pořádně se na ně postavil, což mi umožnilo se s toho obětí vymanit. "Promiň. Tohle je trapný."
Dawson se pobaveně usmál. "Ale ne. Je lepší padnout kolegovi do náruče než si během mdlob rozbít hlavu o stůl nebo tak." Doslova mě strkl na nejbližší židli. "Slyšel jsem, co ti Henry právě oznámil a ani reakce, ani to jak skončila není trapné. Já vím jak se cítíš, je to v pořádku, věř mi."
Vyhledal jsem pohledem Henryho. Stál pořád na tom samém místě, třásl se a očima ke mně vysílal upřímné omluvy, jako by za něco mohl. "Mrzí mě to." Zašeptal.
Hrozně rád bych věděl, co jsem odpověděl než jsem se skácel na Dawsonovu cvičením přirozeně vypracovanou hruď. Obrátil jsem se na něj a doufal, že mou otázku pochopí. "Musel jsem plácnout něco dost..."
"Ne, řekl's... cituji... já nedovolím, aby tě zabila."
Podíval jsem se na Henryho a snažil se najít správná slova na podporu toho tvrzení, ale nikam jsem se nedostal. Mému nejlepšímu příteli poprvé za dobu co se známe, se po tváři svezla jediná velká slza. Rychle jí ale utřel rukávem. Vymáčkl ze zásob rezervy sil, pořádně se narovnal... "Už začali s léčbou, když jí přestojím všechno dopadne dobře. Většina na tenhle typ umře, protože není dost silná, aby vydržela agresivní léčbu, ta ale funguje, kdo je dostatečně silný, má velkou naději." Hovořil tak věcně a tak zcela profesionálně jako by nám zděloval výsledky toxikologického testu. Chvilkové slzavé zakolísání bylo pryč. "První týden bude nejspíš kritický, občas budu unavený, ale nenechám stát práci jakmile mi to tělo dovolí, do roka a do dne by mělo být hotovo, omezení budou tedy dočasná a moc dlouho to trvat nebude." Otočil se na podpatku a odcházel.
Vůbec jsem nevěděl jak se s tímhle vyrovnat. Můj obranný mechanismus, humor, který mě bránil před hrůzami, které vídám v práci, mi radil jediné: "Bez vlasů to teda bude síla, s těma tvejma plachťákama."
Dawson se kousl do rtu tak silně až se mu na něm objevila kapička krve, vtípek ho pobavil, ale nepřipadalo mu patřičné to dát najevo. Jenže ona ta samotná představa cuká s koutky....
Henry se zarazil a prudce se otočil, nejprve se pousmál jen maličko, potom ale vyprskl smíchy. "Mistr Yoda hadr, co?"
Tolik jsem byl rád, že to bere takhle, ale netroufal jsem si se začít řehtat taky. Jenže Bobby si přisadil za mě, uklonil se a vážným tónem pronesl. "Už takhle jsme Padavanové, před vaším toxikologickým uměním, mistře."
To už ani jeden z nás nevydržel zůstat vážný. Henry se dokonce praštil do stehna. "Tady je fakt lepší se smát, protože tohle je tak... ironický. Kdyby to někdo napsal do knížky, tak byste řekli, že to přehnal."
"Co tím myslíš?" Tím jak se ulevilo nervům popadl mě hysterický záchvat smíchu, který se nedal vůbec ukočírovat, znovu a znovu jsem vybuchoval smíchy, přestože jsem to takhle daleko dotáhnout nechtěl.
Andrews zadusil taky jeden, aby mohl odpovědět. "Toxikolog, co si musí do sebe dobrovolně cpát toxické látky, aby přežil, je víc než přehnaná ironie osudu, nemyslíš? To s tou sprchou je, ujetý? Tohle je ujetý."
Dal jsem mu zapravdu. "Je to hustý, souhlasím. Ale možná se v tom skýtá výhoda. Víš co do tebe cpou a jak to funguje, nemůžou tě oblafnout třeba placebem nebo tak...."
Bobby mě podpořil. "Rozhodně... taky můžeš s lékaři lépe spolupracovat, víš takových věcech hodně, znáš své tělo i obecné reakce lidského těla na různé látky, taky se mi to zdá spíše jako výhoda, řadu záležitostí budeš schopen řešit sám dle instrukcí lékařů, máš šanci se stát pacientem roku, jim se nestává často, aby pacient s nimi konzultoval takové věci, ale snadněji se s tebou domluví, nejsi úplný lajk jako ostatní."
Henry se teď tvářil hrdě. Gestem pěstí doprovodil svá slova: "A víte, že máte pravdu, kluci..." Odešel skoro až spokojený a uklidněný.

DALŠÍ KAPITOLA

 


K- 7 -

10. května 2017 v 20:17 | M. Caine |  02 Sny o krkavcích

Poslechl jsem. Pamatujete se, jak jsem vám říkal, že jsem plánoval udělat ty testy na držáku sprchové hlavice a na ní samotné? Ano, vrátil jsem k práci a o nějakou dobu později přišel Nick, kterého jsem si vyžádal smskou, abych mu zdělil své závěry.
"Tak co máš?" Stokes se tvářil flegmaticky, zjevně už ho nebavilo, že pro svou teorii vraždy nemůže najít žádné důkazy.
"Pojď se mnou." Pokynul jsem mu a vydal jsem k balistice.
Nick překvapeně zamrkal. "Nevšiml jsem si zaryté kulky? Tak to je se mnou fakt hodně zlý."
"Ale neee!" Zasmál jsem se pobaveně a trochu polichoceně, můžu se snažit jak chci, ale stejně mi takové věci pošimrají ego a dělají mi dobře. "Jen máme omezený počet těch zařízení, nejbližší k trasologii je na balistice."
"Bystrozrakej." oddychl si úlevně Stokes.
Přikývl jsem a spokojeně dodal. "a ke všemu je ten držák kovový. Balistická výbavička je na to úplně famózní."
Prošli jsme vchodem přímo na balistiku, minuly mapu a zjistili jsme, že jsme již očekáváni. Bobby Dawson už vypadal dobře, mírně pobledlý, ale v pohodové klidně zadumané pro něj tak typické náladě. Tmavě hnědýma očima sledoval monitor a vypadalo to, že cosi porovnává, jen místo obvyklých drážek od hlavně zbraně na projektilu jsme mohli vidět... "Měl's pravdu, Hodgesi, drážky neodpovídají." začal i když jsme ještě u něj úplně nebyli a nespouštěl zrak z obrazovky. Vesele se zasmál. "Promiňte tu balistickou hantýrku, profesní deformace, se mnou už to jiný nebude."
Nicki zvedl obočí. "Vy jste aplikovali balistickej postup na držáky sprchy?"
Bobby se očividně hodil do naprosté pohody, byl ve svém živlu, pobaveně přikývl a vlídně dodal: "Byla to vražedná zbraň, ne? Aby hlavice držela zasunuje se pomocí drážek, není to to jediné co jí tam přichycuje, ale mají docela váhu. Tenhle typ je Vegas docela běžný a tahle firma je dost oblíbená, právě kvůli důmyslnému zaopatření, aby hlavice nevyklouzávala, samozřejmě se časem drážkový zámek... zase to zní balisticky, ale nevím jak bych to popsal jinak, se ochodí, ale za delší dobu než u těch obyčejných levnějších sprch. Samosebou bych dokázal přiřadit hlavici k patřičnému držáku jako střelu ke zbrani, díky drážkám a opotřebení, ale taky ti můžu porovnáváním říct, že tomu někdo pomohl, pěkně nenápadně... ale bystrozraký ukázal docela zajímavé věci."
Abyste rozuměli, Dawson slovem bystrozraký označuje zařízení se sondou vybavenou osvětlením, s níž díky jejímu štíhlému pružnému tělu dobře dostane do útrob zbraně, nejčastěji do její hlavně nebo do částí, které nelze rozmontovat, dobré vědět, když potřebujete něco prozkoumat, rád vám vyhoví, když laskavě poprosíte a přístroj vám zapůjčí, je to dobrák, a vy nemusíte běhat po laboratoři a shánět kdo má ten plně přenosný, není jich tu tolik...
Stokesovi vyvstala na čele vráska, jak se zamračil. "Chceš říct, Bobby, žes porovnal nový a přirozeně používáním opotřebený držák na sprchovou hlavici a zjistil si, že drážky nesedí, někdo si s tím pohrál?" Přes ten výraz vypadal spokojeně, jeho případ se pohnul a Dawsonovo přikývnutí ho ještě utvrdilo v tom, že jsme nejspíše narazili na důkaz podporující jeho teorii.
"Davidova maminka si pořídila novou sprchu, laskavě nám ji zapůjčila, my máme doma stejně dlouho používanou jako ti zdělil otec oběti, tak jsem to na Hodgesovu žádost porovnal a tohle je výsledek."
"Jak máš co dočinění s drážkami..." dodal jsem blaženě. "...zajdi za Dawsonem a on tě z té patálie dostane."
Bobbyho lehké pousmání prozradilo, že jsem mu zalichotil. Dawson není z těch co by příliš na sobě dávali znát své emoce, tichý, vážný, nemluvný tvor, často zavřený sám, mezi svými zbraněmi... ale přesto moc hodný a laskavý člověk, v jehož přítomnosti se cítíte dobře, jakoby vyzařoval pozitivní energii, není nikdo, kdo by Bobbyho neměl rád a není směny, která by ho nechtěla mít u sebe, vrátil se k nám a my bychom zjevně pro něj udělali první poslední, všímám si jak si ho ostatní hýčkají, jen aby zase neodešel. O důvodech transferu se nemluví, stal se starou záležitostí na kterou se nevzpomíná na výjimky.
"Dokážete určit co způsobilo urychlení toho opotřebení?" Stokes poplácal Dawsona po rameni. "Denní přišla o hodně."
Bobby se neslyšně pobaveně zasmál. "Souhlasil bych, ale rád bych si udržel pověst skromného kavalíra." Potom si mnul levačkou zarostlejší bradu lehce prošedivělými vousy a i když se zamračil pořád vypadal vlídně. "Hm, hm, Hodges nenašel žádné... piliny... tlak vody zjevně, nerovnosti už srovnal, tím jak jak sprcha netěsnila, nebo držák prostě dotyčný očistil... David, nenašel ani stopy po nástroji, bystrozraký mu nic neukázal, ani já nic nevidím, ale podle mě by se na to hodil pilníček. Ten kovový, dražší, nic laciného. To soudím z těch rozdílů, opět podobnost s pilováním vnitřku hlavně..."
"Souhlas!" Zvedl jsem ukazováček do vzduchu jako výstražný maják na břehu moře nadějí na další posun. "Napadlo mě to, když jsem viděl Wendy upravovat si nehty v odpočívárně, asi po nějakém zásahu v terénu při hledání důkazů si poškodila frizuru a taky manikůru, tak musela napravovat škody, ah ty ženy."
"Copak o to... nedělej se..." poškádlil mě Nick s uličnickým výrazem v obličeji. "Ty takový narcis a budeš se pohoršovat, že když se kriminalistka vrátí z terénu tak se zkrášluje? Jdi ty." Potom se obrátil na Dawsona. "To jde nehtových pilníkem?"
Potutelně jsem se usmíval a nechal mluvit Dawsona, který si ještě pořád zamyšleně mnul bradu jak dumal nad případem, ale lišácky se usmál. "V tomhle kdysi měla denní výhodu, Garciová jedno pilování odhalila do detailů jen proto, že je příslušnice něžného pohlaví, připletla se Richovi, když odcházela na konci své směny, z předchozího dne si ponechal strašlivé dilema, zda si nechat poradit od kolegy či ne, byl zoufalý, věděl, že vrah hlaveň piloval, ale vůbec nedokázal určit čím, Xio se mu líbí a tak, i když se párkrát už minuli, nechtěl jí nic říkat a vlastně čekal na noc..."
"Abys mu poradil..." doplnil jsem a bedlivě poslouchal i když jsem tušil kam historka povede.
"Jo, jo." Dawson se na chviličku odmlčel, pak jeho sametový hlas znovu prořízl zdánlivé ticho balistiky, zaznělo v něm pobavení a záblesky romantické duše jeho vlastníka, přejícího všem, které amor zasáhl svým šípem. "Dala se s ním do řeči, vrátila se pro něco, co si tu zapomněla a protože ten nástroj sama užívá, na nehtíky, poznala o co šlo, čímž mu pomohla. Nevím jestli bych mu byl co platný, já si nehty nepiluju."
"Já si říkal, že Richie asi dělá odpolední..." Nickovi v očích poskakovaly rozpustilí čertíci, pochopil kam míří Dawsonův tón.
Vy si asi Riche moc nepamatujete, ale občas alternuje Bobbyho, když má třeba dovolenou, někdy ho lze potkat i když je Dawson na konferenci či poskytuje balistické rady v terénu. Už jste ho viděli i vy. Jsem si jistý.
Nick se náhle jakoby zasnil. "Slyšel jsem, že to dali dohromady."
"Jo, jo. A teď už běžte, stojí mi práce. Sprchové hlavice nejsou můj obor." Dawson se evidentně bavil, jak pomyšlením na to jak tu trajtrdlíkoval se sprchami, tak i vzpomínkou na líbačku, kterou omylem viděl v šatně, když přišel na směnu, ale potřeboval už začít něco dělat ve své profesi. My už ho jen zdržovali. Navíc bych přísahal, že Bobby je ten typ člověka, co jsou rádi sami, položí se do práce a nepotřebuji interakci ani společnost.
Vrátili jsme se s Nickem na trasologii, tam už na mě čekaly krabice s potenciálními důkazy, Greg se v nich přehraboval a nedokázal odolat šťouchnutí. "Tak do toho, Hodgesi, to dáš, jsi přece třída a miluješ svojí práci." Bylo toho fakt halda.
"Jo jasně, hele, kluci, odpadky se odvážení vždycky na konci směny, když začne ta následující už je hotovo že?" Nevšímal jsem toho, myslel jsem jen na to, že mi někdo otrávil moje Lab Rats a to mu nesmělo projít.
Nick se zamračil a rozhodil rameny až mu zahrály svaly. "Tebe pořád ještě drží ten nesmysl, že se někdo snaží trávit laboranty nebo co? Hodgesi, zkažené Pasta pomodoro... kapíšto? Henry s Bobbym spolu jedli, možná trochu s nimi měli i holky, to je celý. Stane se to. Už je to dobrý tak to neřeš." Otočil se na patě a s mumláním odkráčel.
"Jenže je divný, že bylo špatně víc lidem než těm co spolu jedli." Zapípl jsem ublíženě a trochu přiškrceně.
Sanders pokrčil rameny. "Dawsonovi je zle už pár dní, ale až dneska to vyeskalovalo v to zvracení, asi má něco s tlakem... nejhůř bylo těm dvěma co spolu jedli ty těstoviny... kdo by prosím tě chtěl ublížit někomu v laborce... zjisti kdo koupil ty těstoviny, ale v odpadcích se hrabat nemusíš. Můj názor, Bobby a Henry si koupili na půl těstoviny, oběma z nich bylo zle. Ostatní vysvětluje blbej tlak, holky když krámujou, někdy mají tlak... a Dawsonovi bude příští rok 50...."
Zavrtěl jsem hlavou. "Pojímá mě s toho divnej pocit, víš? Par dní?"
"Jo, asi dvakrát jsem ho nachytal, že prudce vstal a maličko se mu zamotala hlava, nic vážného. Jdu pokračovat, budeš mít další práci, taky mám případ."
Přehlédl jsem všechny krabice a na protest zvedl obě dlaně. "Na co... na co jste... kvůli čemu jste dostali povolení? Tak rychle... dosud neexistoval důkaz, že nejde o nehodu..."
Greg máchl rukou. "Pro tvoje modrý voči, Hodgesi, se i země rozestoupí." poplácal mě uličnicky po rameni. "Kamaráde, Budhisti, stačí se zeptat, napadlo mě, že tam něco nehraje a sebral jsem co je vostrý nebo kluzký, z koupelny. Von nebyl proti, chce vědět jak se to stalo."
"Jako otec oběti?" Zamrkal jsem překvapeně.
"Jo, Nick si je skoro jistej, že svou dceru zabil, ale já si to myslím a teď nemluvím vo budhistickejch zásadách. Řek mi: Já vůbec nevím, co je pro vás důležitý, tak si vemte co uznáte za vhodný, chci vědět co se stalo. Povolení není třeba. Jeho manželka vypadala zdrceně, von taky... udělali mi čaj a dali mi sušenky. Obvykle lidi dělají obstrukce, nechtěj, abychom se tam volně přehrabovali. Nemůže si být tak jistej sám sebou, aby mohl riskovat, že se provalí třeba motiv nebo se najde netušený spojení pomocí vědy. Mají rádi kriminalistický seriály, musej vědět do čeho jdou, podezřele moc spolupracujou a jsou to strašně milí lidi. No nic, projdi to, já musím za tvou ženou, má velkém případ, vedu to tu s Grissem, musím bejt přítomnej, chápeš mě ne?"
"Jo, jo." Dawsonsky jsem přitakal a nečekal jsem až úplně Sanders odejde a pustil jsem se do práce.


K- 6 -

10. května 2017 v 20:12 | M. Caine |  02 Sny o krkavcích

Vešel jsem do Henryho pokoje a odhodlaně za sebou zavřel dveře. Slyšel jsem jak kamarád klidně oddychuje do monotonního pípání monitoringu životních funkcí, skutečně jen spal. Spustil jsem ruce podél těla, dodal si odvahy a oslovil ho, vůbec jsem nevěděl kde začít.
Henry otočil hlavu mým směrem a pomalu otevřel tmavé oči, viděl mě rád, vypadal, že se mu z nějakého důvodu ulevilo. "Hodgesi." Rozhodil jsem celkem bezdůvodně rameny. "Henry, já jsem si skoro jistý, že to v laborce má systém."
Andrews si mnul jeden ze svých rozložitých ušních boltců, zjevně jak ležel z hlavou na bok měl ucho shrnuté, to se při takové velikosti občas stane. Pak tou rukou zaprotestoval a zaplácal zase ušima, teda, však víte, že to není možné, ale mě ten dojem neopustil. "Doktor Frankes mi vyprávěl, že Bobbymu, Wendy a trochu Mandy, taky bylo špatně. Ale nemůžu tvojí domněnku ze své profese potvrdit."
Namíchlo mě to. "Ty mi nevěříš?" Zeptal jsem se nabroušeně.
Pobaveně se usmál. "Prosím tě, klid Hodgesi, o tohle přece nejde. Tohle je závažné obvinění, říkáš mi tu, že některý z kolegů záměrně otrávil své spolupracovníky...."
"A ne?" Vyhrkl jsem.
Henry trochu zvážněl a pokrčil rameny. "Tady ti s tím moc nepomůžu, uvidíme jak se doktor Frankes rozhodne až mi dokape infuze, zle to jen vypadalo... ale můžu ti narovinu říct, že nejde o to, zda ti JÁ věřím nebo ne, ale o to, zda TY máš dostatečné důkazy, abys s tím mohl vyrukovat na šerify, ten nastupující, Brass, ti asi moc věřit nebude a i když ten odcházející chodí s tvou matkou, budeš potřebovat víc než svůj dojem, byť by moje slovo jako slovo toxikologa z něj hned udělalo důkaz, já to podpořit nemůžu. Ne, že bych nechtěl... nejsi tak paranoidní, jak si lidi občas myslí, ale ta látka se vyskytuje i ve zkaženém jídle, záměrnou otravu to nevylučuje, avšak ti to moc nepomůže."
Měl pravdu. "Musím sehnat víc důkazů. Udělat testy... snaž se dostat do práce do nejdřív, jestli to fakt není zlé a vlastně jsi v pořádku... asi mě nenechají pátrat, leda mezi prací a... sám to nezvládnu...."
Zalichotilo mu, že jsem vyslovil potřebu ho u sebe, že bez něj cosi nezvládnu, pozůstatek šikanovaného chlapce, nic úplně závažného, ale člověka to stejně poznamená, klučiny, kterému se smávali. Henrymu občas dost chybí sebevědomí, v pubertě mu jej zjevně hodně shazoval i otec, takovéhle věty mu proto i po těch letech dělají dobře u srdce. Mávl rukou, aby mě zarazil, potřeboval se na něco zeptat. "Co tě vede k teorii, že je to záměrné? Tuším asi, ale stejně bych to rád slyšel od tebe..."
"No," začal jsem opatrně. "kdybych chtěl já, jakože fakt nechci, otrávit laboranty, uklidil bych z cesty toxikologa, protože ten by mě vyhmátl, poznal by oč jde dost rychle na to, aby to pro mě bylo nebezpečné, vypadalo to, že umřeš čili se někdo nejspíš pokusil odklidit hrozbu... pak by následoval jediný ozbrojený laborant...."
Henry přikývl a skočil mi do řeči. "...může být, minimálně dostat toxikologa do nemocnice, znamená získat čas, mé protějšky z ostatních směn nejsou k dispozici, látka může zatím z těla vyprchat, někdo z laboratoře také ví, že Dawson vlastní povolení na nošení zbraně i skrytě, může pro dotyčného znamenat nebezpečí i mimo balistiku... ale kam se ti zatoulal motiv?"
"S tím je to složitější." Přiznal jsem sklesle. "Ale stejně mi mé geniální šedé buňky říkají, že tohle není jentak."
Henry znovu pokrčil rameny. "Taky mě naplňuje tenhle pocit, však mě znáš, ale chybí k tvojí teorii důkazy. Nevzdávej se, ale v téhle fázi ti asi nikdo věřit nebude."
"Davide."
Skoro jsem nadskočil a otočil jsem se, Grissoma jsem tady nečekal. Stál ve dveřích a tvářil se přísně. "Chci, aby ses vrátil do laboratoře a pokračoval v práci, stojí nám vyšetřování případu. Henry bude podle doktora Frankese, ohledně té otravy v pořádku, není třeba abys tu ztrácel čas."
Zaprotestoval jsem ve znakové řeči a zbytek pečlivě vyslovoval. "Takže ty už nám zase velíš?"
Přikývl. "Jen dozoruji, technicky vzato vedu tým s Gregem a Nickem, ale vlastně ano, už zase jsem na pár hodin týdně tvůj nadřízený. Nebyla to prosba, Davide. Vím, že je pro tebe Henry důležitý, ale stojí nám práce."
"Přijdu hned jak dokape infuze a dodělají se ty dodatečné testy, prý něco možná našli, ale určitě to nic nebude, než směna skončí, budu zpátky, slibuju, jen běž." Podpořil Henry Grissoma.
Já se na něj ani neotočil, aby mi náš staronový šéf pořád viděl na ústa. "Já tu mám toxikologické konzilium, já tu neztrácím čas plkáním o počasí, Grissome."
Grissom se pousmál tím svým způsobem. "Vím o tom pasta pomodoro, nejspíš bylo zkažené a ty se honíš za svými bludy, všichni víme s čím tvá osobnost hraničí."
Jo to jo, od ornitofobie přes neofobii ke sklonům přehánět a zveličovat. Jenže... "Můžu ale mezi prací, když nic nebudu zanedbávat, tu teorii prověřovat? I Henrymu se to nezdá, neříkám, že nás někdo chtěl zabít... ale... nesmíme dovolit aby..."
Grissom mě zarazil rázným gestem pravé ruky. "Proti tomu nic nemám, je to podivná situace, už upaluj."
Ještě než jsem odešel jsem slyšel jak Henry říká: "Děkuju."


K- 5 -

10. května 2017 v 20:09 | M. Caine |  02 Sny o krkavcích

Cesta do nemocnice mi připadala dlouhá jako věčnost, seděl jsem na sedadle pro spolujezdce v koronerově modré dodávce a říkal si, že by měl Phillips konečně nainstalovat ten hyperpohon. Hrozně se to vleklo. Jmenovec se věnoval řízení a ve mně bublal vztek, připadal jsem si jako jeden veliký biologický papiňák.
Zastavili jsme na místě vyhrazené neurgentně parkujícím sanitkám, na dohled vchodu a byl jsem vyzván k asistenci s nosítky. Jak jsme je tam tak štelovali do pojezdné polohy, napadlo mě: Jestli Henry umře tak ho na nich pak povezou, na těchto... potom ho na pitevně s Robbinsem rozřežou a budou mu vyndávat orgány, jeden po druhém a prohlížet si je, následně až zjistí příčinu smrti je strčí do igelitového pytle a vrátí do těla, ypsilonový řez zašijí a skoro nic nebude patrné, ale... "Hodgesi. Hodgesi! Podívej se na mě... on neumře. Připrav si průkazku."
David Phillips ten pohled, který vyčetl z mé tváře musel bezpochyby znát, proto přesně věděl na co myslím a snažil se mě uklidnit. Jistě mu muselo být nad slunce jasné, že to nepomůže, ale že je to pořád lepší než nic. Slyšet tu větu nahlas alespoň maličko rozehnalo moje vnitřní chmury.
Vevnitř jsme se prokázali. "Jsem asistent koronera Phillips." zamával můj společník neohroženě služební kartou před obličejem ochrance stojící u personálního vchodu, znělo to trochu jako ohraná deska, příliš rutině a unuděně než byste asi čekali. "A tohle je David Hodges z kriminálistické laboratoře." Pokusil jsem se ho napodobit, ale z nějakého důvodu to nevypadalo tak... úctihodně... koronerové prostě mají váhu.
"Takže máte zbraň?" Zeptal se mě sekuriťák ospale.
"Ne, pane. Já jsem trasologický technik, nemám zbraň." I nikdy žádnou mít nebudu, pomyslel jsem si. Byli jsme propuštěni, očekával jsem, že ten chlápek bude chtít ujistit, ale zamumlal něco jako: Já myslel... to je fuk.
V hlavně mi naskočila vzpomínka na jiné prokazování se při vstupu do nemocnice. A přísahal bych, že i Phillips si vzpomněl, protože mu zacukaly koutky.
Šli jsme tehdy s Gregem a Bobbym Dawsonem za jedním z kolegů na návštěvu do nemocnice a také nás svezl Phillips, když si byl vyzvednout nějakého nebožtíka, co zahynul při autonehodě. Zatímco Sanders ještě venku s někým plácal po telefonu, já s Dawsonem jsme následovali koronerova asistenta dovnitř a jako teď jsme se prokazovali u ochranky.
"Takže máte zbraň?"
Zavrtěl jsem hlavou, ale můj milý drahý balistický parťák s naprosto otevřeností pronesl zcela konverzačním tónem. "Jistě." Já s Phillipsem jsme se na něj překvapeně otočili a Greg co se za námi pomalu ploužil zaskočením zapomněl telefonovat. Dawson se tvářil jako štěně, které netuší co provedlo, ale pak se začal smát.
Jeho miniaturní revolver sehrál klíčovou roli v událostech minulého měsíce při niž jsme ztratili Catherine. Prcek, jak mu Bobby říká, jednoho z únosců zranil, což nám poskytlo nějaké stopy.
Bolestný návrat do přítomnosti, doktor Frankes mi položil ruku na rameno a "Vím, že je to složité, ale zkuste se na mě chvíli soustředit." Nějak mi uniklo, že jsme dlouhou šedivou chodbou došli až před Henryho pokoj, kde už bylo příjemně vymalováno na sympatický odstín oranžové ladicí s hnědočervenou podlahou a setkali se doktorem Frankesem i že jsme si podali ruku. "Vy tedy jste pověřenou osobou, je to tak?"
Přikývl jsem. "Takže je to vážné." Vlastně to postrádalo otazník.
Phillips se omluvil a nechal nám s lékařem soukromí. Doktor Frankes se tvářil velmi ustaraně, ale zavrtěl hlavou. "Mohu tyto informace sdělovat pouze rodině nebo zplnomocněným osobám, proto je to velice důležité.... máte dokument s sebou?"
Podal jsem mu desky, které jsem přinesl a on si Henryho plnou moc pročítal s naprosto neutrálním výrazem ve tváři. Potom je zaklapl a řekl: "Udělám si kopii kvůli lékařské kartě, aby o tomhle přání pana Andrewse věděl každý lékař, kterému se dostane do rukou. Originál vám vrátím."
Nevěděl jsem jestli se to takhle dělá běžně, ale já s tím počítal. "Kopie následuje."
Překvapený lékař zvedl udiveně obočí. "Skvěle." Znovu desky rozevřel a opatrně vyhledal kopii, vyndal ji a složku mi vrátil. "K pacientově stavu...."
To byla ta těžší část, ale doktorovo předchozí zavrtění hlavou mi poskytovalo jakousi naději, nadechl jsem se a přemlouval se ke klidu, srdce si však dělalo co chtělo, cítil jsem jak mi pulzuje krční žila a ve spánku.
"Pan Andrews dobře reaguje na podané medikamenty, rozeznali jsme otravu včas. Tuto látku obsahuje i zkažené jídlo a bylo mi řečeno, že se zle udělalo také vašemu balistikovi, dvěma laborantkám.... Vám je dobře?"
Jestli mi je dobře? Pane, můj nejlepší kamarád mi málem umřel pod rukama. "Jak se to vezme."
Doktor Frankes se zatvářil omlouvavě. "Oh, myslím co se týče nevolnosti. Samozřejmě, že s toho co se stalo vám není nejlépe, tomu rozumím."
"Já se ještě nestihl od večeře doma najíst, mě nic není, pokud je to jídlem, já ho určitě neměl. Bude Henry... pan Andrews v pořádku?" Cítil jsem, že mi lékař neříká všechno, něco si nechává napozději, tomu dokumentu, který mě opravňoval k případnému rozhodování za Henryho, přikládal podivně velký význam na obyčejnou otravu jídlem, znejistěl jsem.
"Věřím, že ano. Jeho stav je stabilizovaný, ještě děláme nějaké testy, ale začal s námi komunikovat, sám popsal příznaky, odhad toho co se stalo a doporučil jaké testy udělat, podchytilo se to včas..."
Momentíček. Zpět! Vraťme se kousek. "On s vámi komunikoval?" Málem mi vylezly oči z důlků.
Lékař se laskavě pousmál. "No ano, to jsem právě řekl. Teď spí, ale ano, hovořili jsme s ním a velice nám pomohl, je vidět, že jde o špičku ve svém oboru, usnadnil nám práci."
"Tak proč mi neříkáte všechno?" Uhodil jsem.
Muž se zatvářil vážně, mírně dotčeně, pak si zjevně uvědomil s kým mluví. "Vy jste z trasologie, že?"
Znovu jsem souhlasně přikývl a snažil se nevypěnit. "Jak to s tím souvisí?"
"Pokud jsem dobře pochopil, toto odvětví se specializuje na velice malé, někdy až dokonce téměř neznatelné stopy, vaší prací je, aby vám neunikla žádná drobnost..."
"A?" Nic já jen co tu děláš... někdy vás souvislosti praští do kebule, když to nejmíň čekáte... to ta tvá petice... Grissomův hlas mi zněl v hlavě, ale já se tolik potřeboval soustředit na něco jiného. Moje... petice.... Tedy dokument prohlašující, že je možné, aby se Grissom vrátil do role supervizora... list vyjadřující stanovisko laborantů, podepsali ho všichni. Několika stránkový článek připouští, že návrat do funkce by nebyl plnohodnotný oproti předchozím letům kvůli naprosté ztrátě sluchu, ale že lze nedostatky kompenzovat skrze tým... Já myslel práci, ale budiž, mluvíš o Henrym? "Ano, vím moc dobře, že mi neříkáte všechno..." Takže Grissom návrh přijal? Vlilo mi to novou sílu do žil a byl jsem rozhodnutý klidně i donutit Frankese vyložit mi na stůl všechny karty.
"Moje chyba." Lékař mávl volnou rukou, pak si prohrábl prošedivělé vlasy. "Nejsem zvyklý jednat s takovými lidmi jako jste vy... vědci. Ale vždycky, když se setkám s někým z kriminalistické laboratoře, měl bych si připomenout, že můžu hovořit zcela otevřeně, protože před vámi stejně nejde nic utajit." Hluboce se nadechl loupl očima k pokoji. "Pane Hodgesi," začal klidně, ale zaznívala v tom určitá dávka lékařských starostí. "nechci rozvíjet předčasné teorie, proto raději mlčím, ale asi byste opravdu měl vědět, že prohlídka kvůli té otravě nejspíše odhalila další problém a dokud si nebudu zcela jistý o co jde, zdržel bych se komentářů, navíc... ta plná moc se vztahuje na období, kdy by BYL pan Andrews neschopen za sebe rozhodnout... POKUD BY BYL třeba bezvědomí... v tomhle případě... co tu teď máme... bych nejraději se nejprve poradil s ním. Nyní spí, ale klidně si za ním běžte."
Zadíval jsem se průzorem mezi žaluziemi do pokoje. Henry ležel v nemocničním pyžamu, tedy napůl seděl, na lužku napojený na infuzi, se sondou v nose a spal s hlavou položenou mírně na bok, bledý jako stěna, ale v pořádku. Rozhodl jsem se.


K- 4 -

10. května 2017 v 20:07 | M. Caine |  02 Sny o krkavcích

"Dobře. Jde vám to skvěle, ale my si kolegu už přebereme." Jeden ze záchranářů na mě mluvil, laskavým přátelským pochvalným tónem a druhý mě vzal podpaží a táhl pryč. Nechtěl jsem odejít, nemohl jsem HO tam nechat, jenže mě tentokrát popadly Nickovy silné ruce a jeho vypracované svaly. "No tak, pojď oni se o něj dobře postarají."
Stokes se mě pokoušel odnést pryč, namíchlo to moje ego a snažil jsem se vymanit, žádal mě ať se s ním neperu, ale já věděl, že když ho nechám odnese mě až úplně pryč, ven, kde neuvidím co bude dál. "Půjdu sám." Byla to lest, ale zabrala, i když ji nespíš kriminalista prokoukl.
Tedy původně, to byla lest, náhlý nával zdravého rozumu a logiky, jakoby odešel mrak z mé geniální mysli, mi dovolil začít uvažovat. Ano, rozhodně bylo lepší je nechat pracovat a nemotat se jim tam. Tak jsem nakonec stál na chodbě, opíral se o něco, vlastně ani nevím o co, abych se udržel na vratkých nohách a sledoval jsem scénu jako z nějakého filmu. Oživovali ho. Pal! Henryho tělo se zmítlo, já rezignoval. Jistý si tím, že mi umřel v náruči, jsem se dál nedokázal dívat. Sklopil jsem zrak a hleděl si na košili. Proč se mi svět začne pokaždé hroutit, když už si myslím, že už bude jen dobře?
Obrátil jsem se zády k toxikologii a svezl se dolů o její prosklené zdi a opřel záda o kouřový mlžný dílec neprůhledné části podsvícený zářivkou. S rukama v dlaních jsem se nutil nepropadnout sebelítosti. Nevím jak dlouho jsem tam tak seděl.
"Zlato, zlato, podívej se na mě." Wendyin něžný hlas mě lákal k procitnutí z černých myšlenek, raději bych setrval v tomhle nevědoucí stavu, protože stále ještě existovala možnost, že Henry žije, bál jsem se rozhřešení situace, nechtěl jsem slyšet, že zemřel, dokud to nevyřkli žil. "Nechci to slyšet!"
Její štíhlá ručka mi zvedla bradu. "Tohle jo," namítla vlídně "chytl se hned na poprvé vezou ho do nemocnice."
Vyšvihl jsem se na nohy a hned zavrávoral. David Phillips mě zachytil. Víte, mezitím přišlo plno různých lidí, včetně obou našich koronerů. "Plná moc!" Vydávil jsem ze sebe. "Plná moc! Říkal, že má jenom mě. Musím tam jet."
Doktor Robbins zavrtěl přísně hlavou. "Teď by sis měl dát kafe a dát se trochu dohromady. David tam pojede pro tělo, tak tě pak za Henrym hodí, ale nejdřív se musíš uklidnit, klepeš se a sotva stojíš."
"Plná moc!" Protestoval bych víc, kdyby mi to tělo dovolilo, mozek argumentoval pádně, ale k ústům se ten pokyn prostě nedostával.
Lékař byl neoblomný. "Já ti rozumím, David tam zavolá ohledně zdržení vůči vyzvednutí toho nebožtíka a při té příležitosti jim vysvětlí, že na medicínské záležitosti místo rodiny, jsi tu ty, ale přijedeš později. Nemůžu tě, Hodgesi, pustit v tomhle stavu, zhroutil by ses, víš? Tím bys Henrymu nijak nepomohl a pokud nebudeš schopen rozhodovat, když by bylo třeba, ta plná moc by se stala zbytečným cárem papíru. A čím déle se mnou budeš diskutovat tím déle bude trvat než se za ním dostaneš, rozumíš mi? Taky jsem paličatý, jentak se nedám a na svém rozhodnutí si trvám." Otočil se na svého asistenta Phillipse, který se tvářil omlouvavě, jako by mi chtěl říct: On to myslí dobře z přátelství, i když je tak přísný, není zlý, naopak, záleží mu na tobě, proto to dělá, já to znám, někdy se ke mně chová stejně. "Davide, udělej prosím tě, co jsem říkal a průběžně mě informuj."
"Jasně, doktore Robbinsi."
Z Ala Robbinse skutečně jde někdy strach, přísně se mračí a v modrých očích mu plují zlobné mraky a vy víte, že s ním nehnete, zachmuřeně upřeně na vás hledí a cítíte z něj určitý druh autority. Jenže na druhou stranu víte, že je to dobrák od kosti a myslí to s vámi dobře, tak se podvolíte beze strachu. Občas doktor funguje jak hlas lékařského rozumu bez emocí, který říká co je v dané situaci nejlepší, jako pravý doktor, jenž musí emočně odproštěně od negativních okolností zvážit všechny možnosti a nedat na své pocity rozhodnout ve prospěch pacienta, i když supí vztekem nebo se ho událost bolestně dotýká. Robbins je patolog, ale nezapomíná být i lékař. A vlastně mi ukazoval jak asi budu muset uvažovat. Navzdor co se bude s Henrym dít, já budu muset rozhodnout, bez ohledu na vnitřní pocity a bolest, kterou by to mohlo způsobit, bez sobeckosti, sebestřednosti, bez ohledu na hlas mého velkého ega.
Vzdychl jsem, uznal jsem, že má pravdu a podvolil se. Můj jmenovec mě odváděl do odpočinkové místnosti, abych si na chvíli sedl a dal si to kafe. Než jsme tam však vstoupili, vysvětlil mi "Nelekni se, doktor dal Bobbymu nějaké léky, je ospalý ale nevolnost se tím zlepšila. Jenže asi tě nebude moc vnímat. Klimbá a čeká až to přejde, podle mě brzo usne. Není to vážné, jen asi něco snědl."
"Jasně." S tím jsem počítal. "Jenže stejně by to chtělo toxi..."
"Krev jsem odebral, Greg říkal, že nějaké testy umí. Toxikolog z denní je mimo město a ten z odpolední je nemocný." Skočil mi do úvahy honem Phillips a zatvářil se povzbudivě. "A něco umí i Robbins, ale určitě jen Dawson snědl zkažené jídlo."
Kéžby. Asi bych měl napsat knížku, vyrojilo se mi v hlavě nejméně deset konspiračních teorií. A Mandy jim ještě nahrála, když zdělila, že i Wendy trochu zvracela. Nic jsem s tím v tuhle chvíli nenadělal, protože byla na toaletě a tady máme pohlavně rozdělenou formu sociálního zařízení, v tomhle mají homosexuální páry asi výhodu. "Budeš s ní kdyžtak?" Skoro jsem to pípl.
Websterová přikývla. "No jasně, jen jsem vám to přišla říct a hned se tam zase vracím. Ani mě není nejlíp, je to divný." Skutečně se otočila na jehlových podpatcích a odklapala.
Sedl jsem si vedle Dawsona na gauč, zatímco mi koronerův asistent naléval kávu. Balistik si hleděl na spojené prsty a opravdu vypadal nepřítomně. "Něco se tu děje přímo v laboratoři." Pohlédl na mě a bylo znát jak moc se snaží se soustředit na má slova, ale nejspíš jim vůbec nerozumí, nedávají mu smysl. Potřásl lehce hlavou a zabořil si své tmavě hnědé oči do klína, kam si složil i ruce.
"Je to jako moje stolní hra, někdo nejspíše jde po laborantech, někdo zevnitř... jde mi z toho mráz po zádech, protože teď nevymýšlíme mé scénáře, kamaráde." Moc rád bych s Bobbym celou situaci probral, ale z jeho pohledu nejspíš z mých úst vycházely jen nesmyslné zvuky, ve kterých se snažil vyznat. Koukal zase na mě těma svýma skoro až čokoládově hnědýma laskavýma očima a dával najevo účast: Poslouchám tě, jsem tady, nerozumím ti, ale jsem tady a slyším všechno, klidně mluv, nečekej však interakci.
Vzal jsem si od Phillipse šálek a pustil ho sednou vedle sebe, nepřijal to a přistavil si před nás židli od stolu, zjevně chtěl na nás dva dobře vidět a mít nás pod kontrolou. Dawson při odmlce znovu zavrtal pohled do svých dlaní, ale jen zdánlivě, ve skutečnosti civěl někam skrze ně, skrze své tělo, skrze podlahu, skrze podlaží, skrze pitevnu... úplně někam jinam, snad do jiné dimenze. Vzdal jsem veškerou snahu s ním navázat komunikaci a místo toho jsem si hleděl svého kafe, abych co nejdřív vyrazil za Henrym.
"Ty si myslíš, že to souvisí?" Phillips jako vždy nedokázal unést ticho, protože mu připadalo trapné, tak nahodil, a doufal, že se tím konverzace obnoví aspoň s ním. "Myslíš si vážně, že je to dílo někoho, kdo vám chce ublížit?"
Odvážně jsem otevřel pusu, že se pustím do vyslovení hodně bizarní paranoidně laděné teorie, když v tom...
"Chytré."
Oba jsme pohlédli na Bobbyho, to jeho medový sameťák rozbil ticho vzniklé mým nádechem a Phillipsovým očekáváním. Dawson asi akorát potřeboval čas, aby jeho utlumený mozek dokázal reagovat. "Chytré?" Zopakoval jsem s otazníkem. "Co tím myslíš?" Mávl jsem na jmenovce, aby nic neříkal a nechal Bobbymu prostor.
"Ano, chytré...." dělal mezi slovy dlouhé mezery, ale to co říkal mělo hlavu i patu. "když... odstavíš toxikologa, máš větší šanci.... Na.... Úspěch. Chytré." Dořekl a vytuhl, zalomil to, prostě usnul.
"Takže on si to myslí taky." Zvedl Phillips rozrušeně obočí a vnucoval mi colu, která před tím jentak stála na stole, ať patřila komu chtěla, on se rozhodl, že mě postaví na nohy a odjedeme do nemocnice co nejdřív, i kdyby to znamenalo jí někomu... vypít, on by přece nekradl.
Jemně jsem zalomcoval Dawsonovou paží, "Co's baštil? No tak co's měl k jídlu?" Abyste věděli Bobby není žádné ořezávátko, má zdravě vypracované tělo bez steroidů jen pravidelným cvičením a běháním, není na chlapa nějak výrazně vysoký, ale nečekejte žádné tintítko ve stylu Richarda Hammonda. Je to znát, když Dawsona chytnete za paži, to jen abyste nežili v omylu kvůli fámám, co kolem něj kolují. Snažil jsem se ho aspoň částečně probudit, ale příliš se mi to nedařilo. Nakonec přece jen cosi zamumlal a já si nebyl jistý, zda mi odpovídá nebo si šmudlí něco pro sebe pod vousy. "Pst a ohoho."
"Pst a ohoho?" Převalil jsem ta slova v puse a několikrát jsem si je nahlas zopakoval.
"To je marný, on už má Vánoce." Konstatoval Phillips a vstal, že půjdeme. "Projdi se ať vidím jestli ti konečně slouží kloudně nohy." Vydal příkaz odhodlaného jedince, který nutně potřebuje, aby se začalo něco dít, aby se cosi pohnulo kupředu a který nedokáže nadále jen sedět a sledovat chabé pokusy, jenž nikam nepovedou.
"Myslím, že říkal pasta pomodoro."
Oba jsme s Phillipsem nadskočili, v mžiku jsem stál a ohlédl se. Dawson buď o Saře Sidleové Grissomové věděl a nebo to s ním v tuhle chvíli naprosto nehnulo. My dva jsme vůbec netušili, že tu ona s námi celou tu bodu sedí a cpe se, tedy uspokojuje těhotenské chutě.
"Taky může být příčinou zkažené maso a ne řádění šílence, který z nějakého důvodu tráví laboranty." Phillipse popadl záchvat optimismu, on už je takový.
Sara zavrtěla hlavou. "To asi těžko, pokud se Hodgesův občas dost paranoidní mozek neplete... a jakože to vypadá na záměrnou akci, když nejhůř to zatím odnáší ten, který by dost možná velice rychle poznal o co jde.... Čili toxikolog Henry, špička ve svém oboru.... A pokud je skutečně zdrojem jídlo..." hovořila směrem k nám a tím pádem i ke dveřím, na začátku se maličko pousmála, bylo jasné, že přišel Grissom. "... není možné, aby otrávené bylo maso, Davide."
Phillips překvapeně zamrkal. "Proč si seš tím tak jistá? Já bych to nevylučoval."
"Protože Bobby Dawson je vegetarian či dokonce vegan." Podpořil jí manžel vážným tónem. "Nicméně," jeho obličej zpřísněl. "Nedělejme ukvapené závěry, podle mě jde jen o shodu náhod, kde máš motiv, Davide?" Tohle Davide bylo na mě, ale Phillips se taky zamračil a hluboce se zamyslel. "Už z těch svých her cvokatíš. Lidi tady by si vzájemně neubližovali nebo nám tolik nevěříš?"
Nastalo zadumané ticho. Napadlo mě jestli je stejné jako to co slyší Grissom normálně, ale zaplašil jsem takové uvažování, protože jak je známo slyšící člověk moc často definitivní ticho nemá šanci vnímat, vždycky ho něco narušuje, ve světě slyšících nejspíš neexistuje přesný ekvivalent toho co... slyší neslyšící.
"Já nic neprovedl." Bobby slyšel cosi o hře, v mým scénářích je vždy podezřelý, nikdy ne však vrah, přemohlo ho nutkání se bránit, což s tím úzce souviselo a díky lékům reagoval opožděně.
"Jistě." Grissom odečetl z jeho rtů onen protest a přispěchal s ujištěním, že je nám jeho nevina všem jasná. "Nikdo to ani netvrdí, neboj se, Bobby."


K- 3 -

10. května 2017 v 20:04 | M. Caine |  02 Sny o krkavcích

Potutelně jsem se usmál. "Vtipné." Bylo však naprosto jasné, že jsem v té chvíli ten vtip nepochopil. Mírně naježený jsem poklepal na snář a otevřel ústa k nějaké brilantní poznámce, která mi vzápětí strnula na kořene jazyka, vplul sem totiž Nick Stokes, svaly na něm jen hrály. "Jsi tu nějak brzy." Když potřebuji mluvit, tak povím aspoň něco, už jsem takový. Maličko jsem ale zadrhl, protože bylo obtížné takhle narychlo změnit obsah věty.
"Hele není von nějakej oprsklej?" Nick se naoko naštvaně obrátil na Grissoma, stále ještě užívajícího si jak mě doběhl s fórkem.
"Třeba nad tím jásal a ne se pobuřoval. Ty rád pracuješ... že Davide?" Šťouchnutí do mě se neminulo účinkem, nedal jsem to na sobě sobě znát. "Jistě, vždycky jsem tu pro vás, když potřebujete vyřešit případ." Jízlivosti jsem se však neubránil.
"Tak řeš." Stokes položil na stůl velký průhledný pytlík na důkazy. "Sprchová hlavice. Žena mrtvá v zamčené koupelně. Umřela nejspíš na úder tupým předmětem, potřebuji najít důkaz, že nešlo o nehodu. Jinak já už tři hodiny dělám. Jenom vy si chodíte domů podle stanovené pracovní doby a podle ní taky přicházíte."
Grissom bedlivě sledoval jeho rty a teď významně na mě zvedl pravé obočí stylem: To by mohlo být něco pro tebe. Hleděl jsem na štíhlou delší součást sprchy a nabízela se mi jedna zásadní otázka. "Proč si myslíš, že to nebyla nehoda, když ta žena zemřela za zamčenými dveřmi?"
Stokes pohodil svalnatými pažemi. "Obyčejně se člověk v koupelně zamyká, když bydlí s jinými lidmi a sprchy, které nemusejí viset se zachycují do držáku, takže mohou spadnout, když drží špatně, proud vody je vyhákne a bum... jenže otec té ženy dveře podle svých slov vykopl, s obětí hýbal při pokusu jí zachránit, nemůžeme si být jistí ničím. Kvůli vodě a logice neočekávám otisky, sejmul jsem nějaké, ale nejspíš budou té ženy, sázím spíš na trasologický rozbor... no tak... šup do toho, nic víc tam nevidím, troufni mě."
Nemyslel tu poslední větu úplně vážně, zase mě jen škádlil. Kdyby věděl, že se mě to dotklo jiným způsobem než si myslí, asi by se omluvil a z automatu na dobroty by mi nosíval mé oblíbené Lucky chips až do konce měsíce. Jenže netušil nic a já to nechal být. Henry by zauvažoval, že to asi přehnal. V drobných nuancích mého výrazu by odečetl smutek nad přístupem ostatních a nechal by toho. Nick si ještě přisadil, po té co se Grissom rozhodl nechat nás pracovat.
"Nebo se ti to zdá málo? Neboj, budeš za hvězdu."
"To jistě, jako vždycky."
Divné, tahle hra mě dneska žalostně nebavila a chtělo se mi strašně spát. Počkal jsem až jeho záda zmizela za dveřmi a následně za ohybem zdi a pak jsem se pustil do práce. Jenže na stopy existuje pořadník a já některé včera nestihl páč test potřeboval uležet. Nick si musel tedy počkat.
Zabral jsem se, zapomněl jsem málem na svačinu, ale stálo to za to, něco se mi na té sprchové hlavici, ke které jsem se konečně dostal, nezdálo, pořád ještě to nutně nemuselo znamenat vraždu ale prostor pro pochybnosti se vytvořil. Tyhle nasazovací sprchy rád nemám, časem se "mechanizmus" držáku vychodí a hlavice skoro samovolně vyklouzává, což budí nepříjemný pocit, že vás právě klepne po hlavě, když to nebudete čekat. I v tomto případě se zdála příliš volná. Na ní ani na držáku jsem však nenašel žádné viditelné stopy. Logicky, jak bych mohl, Nicki součásti přece prohlížel. To ale.... Nic, jde se na svačinu.
Sundal jsem si náš tmavě modrý pracovní plášť, přepnul si zaměstnaneckou kartu s kapsičky na kalhoty a dumal o dalším postupu, plánoval jsem si pečlivě každý krok a těšil se až ho zrealizuji. Z pohrouženosti v mých rozvahách kolem profese mě vytrhl podivný hluk za mnou, docela jsem se už vzdálil od svého pracoviště ale ne tolik, abych nezachytil halas z balistiky. Prudce jsem se otočil.
"Hej! Dobře, už stojí! Pomoz mi s ním, Gregu! Hej! Hej, hej, hej. Zkoušej to dál, Bobby. Ne, on ty nohy má prostě vratký." Říkal hlas Nicka, který se snažil zůstat klidný. Rozeběhl jsem se tím směrem.
Jak jsem se blížil rozhovor zesiloval a zněl stále znepokojivěji. Co se děje?" Mandy Websterová už také dorazila, vypadala celkem vyděšeně.
"Nevím," odvětil Greg Sanders, " Bobbymu je hodně blbě."
Podpíraný balistik si držel před ústy dlaně ještě v rukavicích, kolegové se ho evidentně snažili dostat na toalety, vší silou si zakazoval všechny kolem pozvracet, přemlouval nohy, aby jim aspoň trochu v jeho přesunu asistovaly, ale každý pokus byl vytrestán dalším návalem motolice, šlo to velice dobře poznat.
"Mám dojít pro Henryho?" Mandyin návrh nepostrádal dávku logiky, pokud je vám zle v laboratoři s toxikologickým oddělením není lepší volba než zajít za technikem z tohoto oboru, protože může rozpoznat co se děje a v některých případech dokonce svede i pomoct.
Postupovali jsme velice pomalu, já zezadu jistil a pokoušel se udržet Dawsona v bdělém stavu, zatímco Nick s Gregem mu pomáhali udržet se na nahou, doslova ho tlačili vpřed ve chvílích, kdy to vypadalo, že by se mu krok mohl s oporou podařit.
"Jo, běž pro něj." Na víc se Sanders nezmohl, vyrovnal další Bobbyho zavrávorání, u dalšího se musel dost soustředit.
Sotva jsem stačil odeslat smsku Wendy, aby přinesla nějakou nádobu, ozvalo se "Ustupte. Ustupte."
Nick se postavil co nejvíce rovně před Bobbyho, protože mu nerozumněl. "Cos, říkal?"
S Gregem bychom rádi varování zopakovali, aby se neminulo účinkem, i Dawson bez pochyby plánoval nejprve výzvu vyřknout znovu, ale jen zamáchal rukama, my se nadechli, že promluvíme a.... přihodilo se to tak rychle, Bobbyho výraz mluvil za vše, omlouvavý, plný studu a lítosti. "Říkal jsem.... Abys ustoupil." zaznělo to až zoufale. "Omlouvám se."
Přišla žena, držela větší misku na odkládání nějakých vzorků, stála tam ve svém plášti a skákala očima z jedno na druhého až jí ohon vlasů kmital sem a tam. Brzy se dokázala probrat z počátečního ochromení netradičností situace, vrzla Bobbymu mísu do ruky a úplně medově okomentovala: "To nic, však to se stane."
"Ještě nikdy, jsem...." Dawson trochu zavzlykal, ale možná že na něj opět šlo vracení. "...kolegovi na košili šavli nehodil. Díky." Byl za misku velice vděčný.
Nick si pohlédl na oblečení, vůbec se nehněval, jen máchl svalnatou paží. "Hele prosím tě, to neřeš, já už byl tolikrát poblitej, že jedno navíc nestojí za řeč. Teď tě hezky odvedeme na odpočívárnu, kde si sedneš, najdeme kýbl, protože tohle bys měl za chvíli plný a Henry ti odebere krev... nebo chceš ještě na hajzlík?"
Na odpověď si Stokes však musel počkat, zdržela jí další salva vržená do misky a záchvat kašle. "Asi jo."
Tak jsme pokračovali, už plynuleji. Greg se nutil spolknout smích, ale nakonec boj prohrál. "Promiň, že se směju, Bobby, není na tom nic komickýho a asi ti je fakt dost šoufl, ale..." smál se, přecházelo to do hysteričáku z uvolnění napětí tím, že se situace maličko zlepšila. "Vzpomněl jsem si na první trasologické pravidlo."
"Jasně." Zacukaly koutky Nickovi.
A oba naráz řekli. "Když to vypadá a smrdí jako zvratky.... Jsou to zvratky."
Polichotilo mi to, nemístnost toho pocitu i toho jak se tu začínáme řezat, když ON nám tu zdatně dává ukázku, způsobila, že mi určitě zrudly uši. Říkal jsem si, že nejsme parta zpitých oslavenců, co jde domů pěšky z baru, tam by takové odlehčení nijak nevadilo, vlastně jsem se zastyděl. Oni taky, ale byli moc rádi, že v ukázce dokladující ono pravidlo není krev a tak podobně. Mohlo být hůř.
"Nedal bych na dojem." Ozval se Bobby. My se na něj nechápavě obrátili. "Připadá mi, že ze mě leze slizký mimozemšťan, ale nejspíš to bude jak říkáte. Ten pocit je však příšernej a miska začíná bejt plná."
Potěšilo mě jak z humorem celý ten problém Bobby bere, ale já bych nic od něj jiného nečekal, člověk, který svolí k takovým kejklím se svou osobou v mé stolní hře musí umět přistupovat i sobě s dávkou humoru, jinak by to nešlo, musí umět se nebrat úplně vážně. Napadlo mě, že Dawson pozřel něco zkaženého, vrátí večeři a bude všechno v pohodě. Mohlo být hůř, už jsme zažili horší chvilky. Brzy se všichni zase začneme věnovat svým povinnostem.
A nebo ne. "Ty hele," nějak jsem instinktivně vycítil, že Mandy mluví na mě, i když tedy zrovna: Ty hele, není moje běžné oslovení, cosi naléhavého v jejím hlase by donutilo otočit se snad každého a možná to tak daktyloskopička myslela a já si to vzal jako obvykle osobně ze své mě vlastní přirozenosti. "Nemůžu ho najít."
"Třeba ho potkáme na hajzlíkách." Zauvažoval Nick. "Prošla's odpočívárnu, šatny...."
"Jasně, nejsem žádná pipina, Stokesi, nezdálo se mi, že je Henry u sebe, neviděla jsem ho na toxu ani stát ani sedět, tak jsem se podívala jinam... jinak bych sem nešla." Tvářila se vážně ustaraně. "Buď se tady honíme jak ťulpasové po laborce nebo... průběžně, když mrknu směrem k toxu tak tam sedí... a najednou fůůů... divný. Kam by chodil?"
Já si říkal, co Mandy tak trvá. "Hodges ho najde." Píchlo mě v boku jak mě do něj Greg dloubl loktem. "Chmmm." Odsouhlasil jsem neurčitě a vydal jsem se k toxikologii. Těžko se popisuje pocit uvnitř vás, který vás někam táhne, nevíte a přece dobře víte, kde dotyčný bude, váš krok se zrychluje jakoby sám od sebe, jdete, protože prostě jít musíte, taženi silným naléháním hlasu ve vaší hlavě.
Dveře toxikologické laboratoře jsem skoro rozrazil, tak prudce až hlasitě klaply. Skutečně jsem Henryho nejdřív neviděl, na první pohled tam nebyl a já opravdu netuším, co vlastně mě přimělo se podívat za roh elka stolů odkud není od vchodu vidět.
"Henry!" Spatřil jsem ho ležet bezvládně na zemi, těžce dýchal a evidentně byl napůl v bezvědomí, natažený na zádech, bledý, politý nějakým vzorkem nebo látkou, vůbec jsem nevěděl, co si počít, jednal jsem víceméně intuitivně, "Sundám ti plášť, protože nevím co je to za látku, ano?" dýchal, srdce mu tlouklo, bylo prvořadé zamezit případnému prožírání se chemikálie pláštěm až přes oblečení na pokožku, zavzdychal, nebránil se, snažil jsem se být opatrný, nasadil jsem si rukavice, ty najdete prakticky v každé pracovní místnosti tady, opatrný, rychlý ale také šetrný. Pořád jsem na Henryho mluvil a doufal, že mě slyší. Pod pláštěm byla košile nedotčená a suchá, dost se mi ulevilo.
"Henry, co tě bolí? Co se ti stalo?" Lehce jsem s ním za třásl. "No tak, zůstaň tady se mnou, řekni něco? Dej mi nějaké vodítko..." Podložil jsem mu hlavu, vlastně jsem si ho skoro položil do náruče, neměl jsem k dispozici nic co bych mu pod ní dal, musel jsem využít sebe, nevadilo mi to, zdálo se, že v této poloze se Henrymu lépe dýchalo, tak to byl dobrý tah. Roztřesenou rukou jsem vytočil číslo pohotovosti. Reagovali svižně a v mžiku byla sanita na cestě. "Vydrž Henry, pomoc!"
Zdálo se mi to? Nebo skutečně zachroptěl moje jméno? "Ho... Hodgesi..."
"Jen klid, dýchej zhluboka a snaž se zůstat při vědomí." Vzpomněl jsem si na papíry, co mi donesl, jak mě žádal, abych se o něj postaral, když nebude schopen o sobě rozhodovat, bál jsem se, že se tahle chvíle blíží a děsilo mě to. Srdce mi zase tlouklo jako o závod.
Henry mě popadl za paži, i když to zrovna nebyl bůhvíjak přirozený úhel a pevně mi jí zmáčkl. Napadlo mě: Ty idiote, máš poslední šanci, no tak to řekni. "Mám tě rád, Henry, moc pro mě znamenáš, naše přátelství je pro mě velice důležité." Už mě neslyšel. Nejspíše jsem tu šanci propásl.
V koutku duše mě napadla spojitost mezi Henryho kolapsem a nevolností Dawsona, ale rychle jsem ty myšlenky zaplašil, protože by to znamenalo náznak velkého problému. Nepřestával jsem na Henryho mluvit, už jsem ze zoufalství plácal nesmysly, hlavně aby slyšel můj hlas, zdálo se, že ho do jisté míry uklidňuje. Jasně jsem ale vnímal jak se jeho dech stává stále mělčím, sevření mé paže polevilo. Jemně, pak už docela dost jsem s Henrym třásl a prosil ho, "Zůstaň tu se mnou, nesmíš teď spát. Zůstaň při vědomí." Zbytečně. Můj nejlepší přítel ztratil vědomí zcela.
Slyšel jsem hluk spěchající skupinky k nám, hlasy záchranářů pokřikující na ty, kteří jim omylem vstoupili do cesty, aby jim dali přednost. Pomoc se blížila. Koutkem oka už jsem je viděl, tři zdravotníci se složenými nosítky už už vbíhali na toxikologii. V té chvíli jsem však byl plně zaměstnaný, Henryho srdce přestalo tlouct, připadalo mi, že se čas šíleně vleče a ten maličký kousek ode dveří těm mužům trvá věky. Normálně, když byste se mě zeptali přísahal bych, že jsem všechna školení první pomoci v paměti uchoval jen matně a že bych stejně nevěděl co dělat. Nevím přesně, kde se to ve mně vzalo, nepočítal jsem stlačení hrudníku, přesto jsem věděl, kdy přestat, dát dýchání s úst do úst a zase začít, vedlo mě cosi niterního, ve vypjatých situacích skutečně člověk umí co sám netuší. Klečel jsem tam, on ležel na studené mramorované zemi a já se snažil přimět jeho srdce bít.


K- 2 -

10. května 2017 v 20:02 | M. Caine |  02 Sny o krkavcích

Šoural jsem se té noci ze šaten na trasologii, Wendy ještě klábosila s Mandy z daktylky, tak jsem šel. V příjemném přítmí doplněném bodovými světly chodby, jsem se však daleko nedostal, vy to asi nevíte, ale naproti šatnám se nachází jedna ze stěn balistiky. Na drátěné výplni za sklem lze spatřit výstavku různých zbraní. Mezi dvěma řadami samopalů nebo čeho na mě hleděl Bobby Dawson, zpozoroval mě, když sundával jednu ze zbrani pro nějaké porovnání, lehce mi pokynul na pozdrav. Vnuklo mi to nápad. Rozhodl se zkrátit si cestu přes jeho oddělení.
Balistika sousedí s trasologií, na nosných stěnách visí naučné plakáty, dvě patří výstavě arzenálu v uzamykatelné kleci z těžce zdolavatelného kovu, který se jen zdánlivě jeví jako slabé pletivo s velkými oky, další zbraně najdete ve velké průhledné skříni se sklem vyplněnými dveřmi a stejně chráněnou, také na zámek. Na své si zde rovněž přijdou milovníci vědecké techniky používané v minulosti - na policích v osvětlených vitrinách si můžete prohlédnou staré srovnávací mikroskopy a starší přístroje, kdo chce může se zastavit u tiskovin a určitě ho hned zaujme velká rozevřená kniha plná snad všeho co se kdy zjistilo o zbraních, dále se dá pokračovat k mrňavé nicméně stále velice zajímavé sbírce historických mušket a zbraní jako od nějakých pirátů. Lze se zde začíst do odborných knih v rohu a taký tu visí mapa, kolem které procházíte do mého království miniaturních stop. Stoly nebo spíše stolky pro práci se tady soustřeďují doprostřed místnosti a až na výjimky mají kolečka, což vtipně způsobuje, že Bobbyho najít je někdy kumšt, občas není tam, kde ho čekáte a při tom přístroj nezměnil. Zapomněl jsem dodat, že směrem ode všech vchodů a laboratoří se tu nachází zkušební místo s terčem, nádrž s kapalinou nebo stojan s balistickým gelem. Přístroje vám ani nebudu popisovat jsou jich snad tucty a já jim všem nerozumím, některé se však podobají těm mým, hodně jich používají i další oddělení, jiné jsou zcela specifické.
Díky své dokonalé paměti si vybavuji každý detail každé z částí laboratoře, tady bývalo do roku 2011 útulno a pořádek, protože Dawson je pedantsky posedlý pravidly a pořádkem, chaos Garciové, která na chvíli Bobbyho vystřídala mi nevyhovoval a nechodil jsem sem, pak se on díkybohu vrátil a začal tu zase panovat, já si to užíval z mnoha důvodů. Víte, směny se nám často překrývají, ale hlavní složky dané směny, vždycky mají hlavní slovo, tady ten rozdíl byl markantní. Zatímco já a Trevis s Parkerovou jsme na tom celkem podobně... no naznaly že mít na trasologii úhledný pořádek šetří čas i práci... zde je to jako voda a oheň, Garciová je... asi kvůli předkům... živel a já nechápu jak se v tom nepořádku může vyznat, zatímco Bobby Dawson je tichý, pořádkumilovný tvor milující řád. Ne! Nebojte, každá směna po sobě uklízí. Bobby netráví část směny tím, že si rovná věci po jejím řádění, navíc po Garciové nastupuje ještě Rich a s tím si s Dawsonem rozumějí.
Po Bobbyho návratu na noční se balistika opět naplnila pozitivní energií, klidem a jakýmsi druhem vlídného tepla lidí s myslí jako lotosové jezero, já jsem teď tam vletěl a rozčeřil ty vody, vždycky mám dojem kamínku hozeného žabkou, který poskočí na hladině a pak se voda zase zklidní. "Prosím tě máš tu ještě někde ten velký snář?"
Snář samosebou není odborná balistická kniha. Dawson je ten lotosový květ vprostřed jezírka, klidně stojí do sebe uzavřený a vy chvíli čekáte jestli se něco bude dít, bez pochyby se zamyslel nad podivností úkazu, že publikaci chci za tento týden už posedmé, dobře si to pamatuje. Dramatická pauza sloužila k poskytnutí příležitostí podat více informací. Bobby Dawson vás bude poslouchat, když budete mluvit, ale obyčejně se vás sám od sebe na nic nezeptá a zásadně sám od sebe nepoloží otázku, leda že by ho něco hodně zaujalo. Naklonil hlavu na bok a zvedl obočí. Vyčetl cosi na mé tváři, zjevně pokyn "Neptej se." či možná víc. Pomalu vrátil zbraň na místo, zašmátral si v kapse pláště, vyndal z jeho kapsy svazek klíčů, zamkl opět onu kovovou klec a tím svým klidným rozvážným krokem se vydal k šatnám, rozhodl se knihu odnést domů, tak si ji jíž schoval do své skříňky.
Holky odešly. Byly jsme se specialistou na střelné zbraně v šatně sami. Než si Bobby odemkl skříňku, spočinul můj zrak k jedné prázdné a pocítil jsem bodnutí u srdce, zachrastění zámku a kovový lehký skřípot a pak ticho, když nepočítám vzdálený šum laboratoře, donutil jsem se očima vrátit k Dawsonovi. Už mi podával těžkou tlustou knihu, tvářil se smutně, pochopil, ale stejným směrem se nepodíval.
"Je správné, že Catherineinu skříňku nikdo nepoužívá." řekl a předstíral, že si rovná věci v útrobách té své. Bolestný okamžik, pro něj nejspíš velice obtížný, s Willowsovou pracovali v tomto zařízení více jak... dvacet let? Před měsícem ji zabila netušená nástraha, zpacifikoval tu skrytou zbraň ale Catherine na následky zranění zemřela a on vysílený spadl do její krve a držel její dlaň bez života dokud je nerozdělili, aby ho odvezli do nemocnice. Catherine zahynula během případu v němž figurovala i jeho dcera, kterou mu z náruče brutálně vytrhli najatí únosci, ztloukli ho a nechali ho bezvládně umírat na studeném tvrdém asfaltu parkoviště.
Nechtěl jsem si dál ty věci připomínat, vzal jsem si svazek a utrousil povzbuzující větu, která nevyzněla úplně jak jsem chtěl, jeho však potěšila, smutek mu v očích polevil. Obešel jsem kolegu a nyní opravdu mířil na trasologii.
Cestou mi hlavou prolétlo pomyšlení na nynější situaci ohledně šéfa směny a z nejistoty způsobené mlhavými obrysy budoucnosti se mi zježily chlupy na krku. Během uběhlého měsíce vyšlo najevo, že se Nick zdráhá post přijmout, přestože mu jej Greg Sanders sebejistě přehrává, protože Stokes odešel velet jiné laboratoři a o toto místo přišel důsledkem špinavé politické hry a je šťastný tam kam se vrátil, tedy na svém původní zařazení, povýšení ho nebude zajímat ještě několik let. Greg by zase potřeboval zůstat zástupcem supervizora, necítí se na vedení směny. Rozumím mu, vystoupal nahoru moc rychle a chce dělat svou práci zodpovědně, ještě se učí a jednou to místo převezme, ale tehdy až k tomu dozraje. Fandím mu, s tímhle přístupem na mě udělal dojem. Ecklie je také ze hry venku, činní všechny kroky, aby se plně vrátil do vedení denní směny a snaží se šerifem udělat Brasse, jenž by chtěl i nechtěl místo něj úřadovat a upejpá se v rozhodnutí, přičemž to při každé možné příležitosti svádí na obtížnost z důvodu závažnosti tohoto rozhodnutí. Conrad se však nevzdává a paličatě do něj hučí, to dopadne.
Ramenem jsem zatlačil na levé křídlo prosklených dveří trasovky, protože jsem musel knihu držet pevně v obou rukách. Vzdychl jsem si, pak se hluboce nadechl, abych zaplašil úzkost z paniky, že může přijít zase někdo nový, což jsem zoufale nechtěl. D. B. Byl docela fajn, ale já už prostě žádné novoty nepotřeboval. Catherineina smrt nás všechny skolila, tahle náplast by jen nasypala do ran další pepř. Myslím si, že by se třeba Dawson sebral a vrátil se zpět na denní. To ona si ho sem vyžádala a on změny nesnáší, věřte tomu nebo ne, ale nenávidí je, nejraději pracuje s lidmi, které zná a ve známém prostředí. Já bych nového šéfa taky těžko snášel.... Všem by to dělalo potíže... brrr. Zítra je pátek, promluvím s Gregem, velí nám dočasně za asistence Nicka, který je zkušenější, poprosím ho, aby zůstal ve funkci nastálo, i když jeho námitkám rozumím, přece mu všichni pomůžeme. Ten koho bych já osobně dosadil moc rád, se nikdy do této práce nevrátí. Rezolutně návrat odmítl, byť mi vyrval při těch slovech kus srdce z hrudi, s úcty k němu jsem mlčel. No, sám mě rázně zarazil a zadusil zárodek námitky. "Buď rozumný, Davide, jsem přece hluchý, máš dostatečnou inteligenci, abys věděl, že to není reálné." Možná jsem ale měl promluvit, jelikož nejsem přesvědčený o tom, že by Grissom svojí původní funkci zastávat nedokázal, tedy v roli supervizora a rádce určitě, ale řekněte si mu do očí, že je jen zbabělý a bojí se zbytečně, to je přece neuctivé, na to právo nemám.
Těžká kniha žuchla na mojí pracovní desku vedle katalogu autolaků a nějakých dalších složek. Vrátil jsem se zavřít dveře a na okamžik jsem se zadíval skrze daktylku k toxikologii. Henry se skláněl nad svým monitorem, zachmuřeně hledal anomálii v nějakém výpisu rozboru krve oběti. Mandy si uvědomila, že hledím jejím směrem ale někam za ni a ohlédla se. Po malé chvilce se obrátila zase na mě, pousmála se, srovnala si brýle na nose a pokrčila rameny a její rty naznačily "Co máš v plánu, uličníku?"
"Nic." Potřásl jsem hlavou a odkráčel jsem do útrob mého trasologického útočiště, samozřejmě že dveře jsem za sebou zavřel. U stolu jsem pak hleděl na velký tlustý svazek s rozbory symbolů ve snech a ptal se sám sebe, co od něj vlastně očekávám, neboť jsem zkoumání jeho obsahu ohledně mých nočních můr věnoval už hodně času a zcela určitě se za těch pár dní, co jsem knížku neviděl, tam nové informace nedostaly. Připomněl se mi však nedávný rozhovor s Henrym.
Zaklepal opatrně na otevřený vchod a s dávkou nejistoty se mě zeptal: "Máš chviličku?" Křečovitě svíral nějaké desky štíhlými prsty, ne že by to u něj nebylo normální, ale jeho výraz napovídal, že nejde o pracovní konzultaci. Na Andrewsovi vždycky poznáte, když vám přijde říct něco ne moc příjemného nebo když neví kde začít. Vždy aspoň drobně znejistí, pokud si nemůže být jistý tím jakou reakci lze očekávat.
"Jistě. Proč?" Nedovolil bych si ho odmítnout, v očích se mu leskla nejen nejistota jak problém podat, ale i jeho důležitost a to, že několik hodin sbíral odvahu s tím vůbec začít. Odpálkovat ho kvůli tréningu sebevědomí a odvahy si za sebou stát je něco jiného než ho odmítnout protože nemáte náladu.
"Potřebuju si s tebou o něčem promluvit a chci, abys mě nepřerušoval dokud neskončím." A jejej. Tohle pokaždé znamená velice vážné zdělení, které se Henrymu říká těžko, tak těžko, že v případě přerušení by druhý pokus vzdal, kvůli svému někdy nepřiměřeně nízkému sebevědomí. Přikývl jsem. Srdce mi skočilo až do krku, všechny instinkty mě varovaly, že tohle se mi nebude líbit.
Vtiskl mi do ruky složku, kterou přinesl, ale přidržoval ji tak, aby se nedala otevřít. "Chápu rozhodnutí kapitána Brasse, ohledně medicínských záležitostí týkající se jeho osoby, kterými oficiálně v případě nutnosti pověřil Grissoma."
Přemáhal jsem se, abych mu v pauze neskočil do řeči, jasně jsem vnímal jak hledá odvahu pokračovat, asi se mu toulala někde po zemi, protože si teď hleděl na špičky bot. Potom se mi ale zadíval přímo do očí. Nedělává to. Dost často uhne před výrazným pohledem mých šedomodrých hladin neutuchajícího sebevědomí a mého někdy až přespříliš velkého ega. Nicméně se tomu oceánu teď postavil čelem. Utlumil jsem sílu pohledu. Okamžitě to zpozoroval a do toho svého vložil všechnu vážnost, všechno své odhodlání, naléhavost... víte, Henry Andrews není ve skutečnosti slabý uzlíček nervů, nebo srab, pouze někdy trpí značně nízkým sebevědomím. Ve skutečnosti se umí postavit věcem, kterého děsí a jde udělat něco čeho se obává už jen právě proto, věří ve filozofii, že strach se má překonávat. Vyvinul značné úsilí přinutit se mluvit o něčem o čem byl skálopevně přesvědčený, že bude čelit mým protestům a přišel i přes záruku, že nejspíš nedrží v rukou pádné argumenty a i přes běžnou praxi, že ho téměř vždy roznesu na kopytech, s vědomím neporazitelnosti mé paličatosti, se odhodlal... pro co vlastně... černé oči jako křídla krkavců z mých nočních můr na mě hleděly a jeho paličatost se drala na povrch rozhodnuta tu mojí udolat.
"Nechci s těmihle věcmi děsit babičku a ty víš, že s rodiči moc nevycházím a žijí daleko... je to jen pro jistotu, ale kdyby se mi něco dělo, chci, abys tou pověřenou osobou byl ty."
Jeho slova se zavěsila do ticha dobře odizolované trasologie, jen tlumeně sem od souseda dolehlo "Jedna rána!" následované výstřelem. Zvedl jsem obočí. On pustil desky a ruce mu spadly podél těla. "Ty očekáváš, že se ti něco bude dít?" Zeptal jsem se.
Potřásl odmítavě hlavou, zase bych klidně přísahal, že jsem slyšel jak při tom zaplácal svými rozložitými boltci. Taky u toho zavřel a otevřel tmavé velké oči. "Jistě že ne. Ale pracuju s největšími sajrajty občas... nikdy nevíš co nastane. Jestli mě, Hodgesi odmítneš, tak se mě to hluboce dotkne, přestože bych si za to mohl asi sám. Já tě prosím... nedělej to.... Já mám jen tebe."
Mám jen tebe. Zase jsem napodobil Spocka zvednutím obočí. "Jsi si jistý, že jsem ten pravý?" Bylo pro mě v tu chvíli neuvěřitelné jakou důvěru ve mně vložil. Vnutil jsem mu pocit viny za Wendyin odchod, kdysi jsem se mu směřoval a pak když odešla jsem s ním dokonce chvíli vůbec nemluvil a nebo mu dělal naschvály. Náš vztah se už nikdy nevrátil do starých kolejí. Vylepšil se, ale stálo mezi námi silové pole. On si neuvědomoval, že jsem byl uzavřený před všemi, i před matkou a že jsem za čas přestal jemu vyčítat, že Wendy odešla. Nehovořil jsem s ním upřímně a tak nevěděl, že se bojím otevřít obecně, ne jen jemu a že s ním trávím méně času, protože.... Bál jsem se, že mě taky opustí a mě to zlomí tak, že už nevstanu pokud se náš vztah rozvine, byť byl vždy jen přátelský. Ve skutečnosti jsme měli pouze sebe navzájem.
"Uvažuji o tom od doby, co ses mě pokusil zabít." řekl a opět to nechával doznívat, pokrčil rameny a zkontroloval čistotu svých bot, kousky odvahy už tam hledat nemusel, plně ji držel ve svých rukou.
Byl jsem tehdy omylem sjetý, když mě postříkal sprej s LSD. Nezodpovídal jsem za své chování, ale to nijak nepopírá fakt, že jsem na Henryho vzal páčidlo a snažil se ho zabít. Ječel jsem: Vím co jsi zač. A pokoušel jsem se rozbít dveře koupelny kam mě zavřel, dostat se k němu.... Býval bych ho zabil, kdyby neutekl. Dveře jistil vlastními zády.... "Nechápu logiku tvého uvažování, ty chceš, aby o tvém životě popřípadě rozhodoval ten, kdo tě chtěl zabít?"
"Ty přece víš, co jsem zač, komu jinému svůj život svěřit." Pohlédl na mě s výrazem štěněte, které přineslo hračku a nebylo si jisté, že je to ta, kterou jsem říkal. Bál se, že řekl něco moc špatného. "Kašli na to." vytrhl mi desky z rukou a jal se k odchodu.
Zarazil jsem ho. "Ty mi přes to všechno věříš? Já neřekl, že to nepřijmu, jen nevím čím jsem si to zasloužil."
"Já mám už jen tebe." Zaznělo to rezignovaně. "Jenže ty mě prostě nenávidíš, protože jste se pět let neviděli, byla to má vina." Pak přehodil na svůj neurotický tón a pořád stál ke mně zády. "Dvakrát ses mě pokusil zabít a já stejně věřím jen tobě, jenže ty seš tak neuvěřitelně sobecký, že nevidíš důvod proč mě ta věc v tom hotelu tolik ublížila. Možná opravdu jsem jen tvá hračka, protože jsem slabý a léčíš si na mě své ego."
Popadl jsem Henryho za ramena a obrátil ho čelem k sobě. "Zase máš záchvat sebelítosti a nízkého sebevědomí. Ty věříš těmhle žvástům, které tu a tam trousí ostatní? Ty po těch letech nevíš, že spolu jen trénujeme, aby tě nízké sebevědomí nesráželo věcně na kolena? Prober se. Pokud si na tomhle postoji trváš, měl bys ještě své rozhodnutí zvážit."
Vždycky v něm tenhle můj tón probudí skrytou sebedůvěru, což tedy dokáže cokoliv co ho vytočí doběla. "Ne!" Vypadal vztekle. "Já si na něm trvám."
"Fajn." odsekl jsem naoko uraženě. "Pak tedy mi neupírej právo vědět jak si k němu dospěl a proč si na něm stojíš, protože mě to smysl nedává."
Zase v uvozovkách zaplácal ušima. "Hádáme se. Už zase na sebe štěkáme."
"A co mám dělat?" Namítl jsem. Bojoval jsem ze vztekem sám na sebe, že bych ho tehdy umlátil tím páčidlem, kdyby nepřijela policie a záchranka, explodoval. Ztratil jsem kontrolu i nad svou pěstovanou maskou na chvíli spadla. "Já bych tě přece vědomě nikdy nezabil! Chceš satisfakci nebo snad máš dojem, že ti to musím vrátit a postarat se o tebe pokud se ti něco zlého stane, ale já bych tak činil jedině proto, že mi na tobě záleží. Když mě opouštěli ti které nosím v srdci, ty jediný jsi byl mojí konstantou. Kdyby ti hrozilo nebezpečí.... Já bych se před tebe postavil! Mrzí mě, že trpíš utkvělou představou, že pro mě nic neznamenáš, ale je to blud! Rozhodnutí však nechej na mě, odpovím až si ten spis přečtu, protože pokud se chystáš...."
Plác plác, nikdy se nezbavím pocitu, že mu ty velké ušiska plácají jako u psa, i když se samozřejmě nic takového se neděje. "Je to jen plná moc v jistých medicínských věcech, v případě že bych nebyl schopnej rozhodovat sám. Nic víc." Položil složku na stůl vedle snáře. "Máš zlé sny?" Zeptal se jakoby se před tím vůbec neschylovalo k hádce. Dobře ale slyšel co jsem řekl a v žádném případě to neignoroval jen to chápavě nekomentoval, protože věděl, že nerad hovořím o svých pocitech.
"Jen něco zkoumám." Uchopil jsem desky s plnou mocí a rychle si první stránku dokumentu přečetl. "Je to už notářsky ověřené?" Nebo co se s tím dělá... "Platí to?"
Přikývl a zalistoval v knize. "Ode dneška. Tady píšou, že když vidíš ve snu hovno, tak budeš mít hodně peněz. Nikdy nezapomenu na ten pocit bezmoci, když si ležel na těch nosítkách a já nevěděl, jestli to co se s tebou děje, tě nezabije. Nemohl jsem ti nijak pomoct. A bál jsem se že o tebe přijdu a zároveň mě děsilo, žes mě chtěl zabít. Tady zase píšou, že peníze znamená i když ti padají zuby." Všechno to vyřkl stejným samozřejmým tónem jako bychom si jen lehce konverzovali o legračních věcech. Pak ale zvedl zrak od řádků výkladu ve snáři a změnil tón na úplně jiný a skoro i intonaci, tvářil se velice vážně. "Ublížil's mi tím co se v tom hotelu stalo, protože tě mám rád, dotklo se mě to, protože pro mě naše přátelství hodně znamená." Obrátil se a znovu odcházel.
"Udělám to." Vypadlo to země skoro samo. "Spolehni se."
Odpověď ho neuspokojila, ale smířil se s ní. Otočil se nazpět a v očích se mu zračila úleva. "Dobře, to jsem rád. Děkuju."
Teď jsem zase hleděl na onen snář a přehrával si v hlavě tento náš rozhovor. Proklatě složitý vztah mezi mnou a mým nejlepším kamarádem mě zase mátl, několik dní jsem nad tím neuvažoval, protože nás oba zavalila práce, teď plný pocitů jsem opět nevěděl co si počít.
"Co děláš, Davide?"
Trhl jsem sebou. "Já myslím, že on ode mě očekával potvrzení, že ho mám taky rád, slovní doslovné potvrzení."
Grissom se usmál. "Já sice myslel z hlediska práce, ale budiž. Mluvíš o Henrym?"
Přikývl jsem.
"No víš.... Ještě nějaké pokusy budou. Sara se dočkala."
"Počkej." Rozesmál jsem se a cítil jak mi rudnou uši. "Já s ním nic nemám."
"A?"
"Nic. Já jen... co tady děláš?"
"Ta tvoje petice."
Zvedl jsem obočí. "A?"
"Nic. Já jen... co tady děláš?"


K-1-

10. května 2017 v 20:00 | M. Caine |  02 Sny o krkavcích
Na obloze vysely šedé těžké mraky, stál jsem na tom ponurém místě a rozhlížel se, na tmavých větvích stromů bez listí, na zemi, náhrobcích, které nikdo neopečovává, prostě všude seděli ptáci, ten skřehotavý zvuk mi drásal uši. Bylo pošmourno.
Cosi mě přinutilo sklopit zrak k rozválené, řídké, suché trávě jako by mě tam něco tam táhlo jsem začal hrabat v sypké hlíně až jsem měl ruce celé špinavé, chyběla jí voda, všechno mi připadalo mrtvé, bez života nebo umírající, hrabal jsem v té nepříjemné půdě a vnímal pach tlení a rozkládajícího se masa.
Ptáci dál skřehotali, řekl bych že šlo o havrany, byli černí, já se ale snažil na ně nedívat, děsili mě, kvůli ornitofobii, ale také proto, že cosi na nich bylo podezřele zlověstného, měl jsem dojem, že každý z těch opeřenců na mě zírá, jejich ryk sílil, chtěl jsem utéct, avšak nucený hrabat holýma rukama ve vyschlé hlíně, jsem zůstával a polykal srdce v krku. Obezřetný, s nastraženými smysly, pohlédl jsem si na dlaně, byly celé šedé od té hmoty, která připomínala hlínu, cosi mě na ní děsilo. Nevěděl jsem proč tam hrabu, co hledám, ale něco mě k tomu nutilo.
Pak mě cosi zaujalo v té mělké jámě, kterou jsem zatím vyhloubil, mezi zbytky skomírajících stébel trávy něco leželo, naklonil jsem hlavu na stranu a nahnul se níž, abych viděl o co jde. Embryo. Lidské embryo. Polil mě nepříjemný pocit. Cože? Kdo tohle mohl udělat? Jak se zde vzalo? Uvažoval jsem a na spánku mi tepaly žíly.
Jenže tím to nekončilo. Zprvu leželo, nehýbalo se, schoulené ve své typické póze, potom to nedonošené matce surově vyříznuté dítě z lůna otevřelo oko nebo oči, já nevím a pohnulo skoro neznatelnými rtíky. "Tati". Tichý hlas jakoby náhled vzedmutý vítr nesl do všech stran. "Tati". Vyskočil jsem na nohy, leč jsem před tím velice dbal na to, abych nedělal prudké pohyby. Ano, skutečně to byla chyba, ptáky to vyděsilo nebo ponouklo k akci.
Hejno se na mě vrhlo a začalo mě drásat kůži pařáty a trhat tělo na kusy zobany, děsně, hrozivě křičelo, každý z těch ptáků vydával nesnesitelně děsivý, nepříčetný zvuk. Ztuhlý fóbii, jsem se snažil přinutit se si pažemi chránit oči, po který se krkavci sápaly, skrze jejich těla, peří a průzor mezi mými pažemi jsem viděl Henryho.
Klečel na kolenou a nepřítomně civěl před sebe, z úst mu vylézaly červy, vlastně i z jeho velkých rozložitých uší, očí měl šedě zakalené a i jeho trhaly na kusy ptáci, nebyl mrtvý, zasténal, ale nebyl sto nějak se bránit. "Henry! Henry!" Pokoušel jsem se odehnat hejno od sebe, vyprostit se a jít mu na pomoc. I když život z jeho očí za chvíli vytratil nechtěl jsem ho nechat potrhat na kusy. Nechtěl jsem uvěřit, že zemřel, namlouval jsem si, že ho zachráním, ale nedokázal jsem se k němu dostat. Z otevřené rány v trupu se mu vyvalily červy, znovu zasténal, skutečně, mrtvý pohled neznamenal, že zemřel, ptáci mu utrhly paži, uklovaly jí, urvaly drápy, zaživa... byl živý... pral jsem se, nehleděl na bolest, čím víc jsem se snažil tím víc do mě krkavci klovaly, postupoval jsem moc pomalu, pustily se do Henryho očí a vylezly z nich červy, a on neumíral. "Henry! Neeee!"
Zní to zle, ale já se modlil, že pokud se k němu nemůžu dostat, abych ho zachránil, tak ať raději umře, úplně paralyzovaný musel snášet neskutečná muka, jeho tělo bylo rváno na kusy a žil i když zobáky odhalily jeho srdce, tlouklo, žil i když jeho obě paže ležely kus od něj, přestože se z jeho očí staly prázdné důlky plné červů. Najednou se zhroutil do předu, padl tváří k zemi, suchá hlína se zalila jeho krví, jeho tělo se naposledy zmítlo v mrtvolné křeči, konečně... zemřel.
Bylo mi všechno jedno. Mého nejlepšího kamaráda brutálně zavraždili ptáci, už tak jsem je nenáviděl, ale tohle bylo na mě prostě moc, proklínal jsem i sebe za to, že jsem Henrymu nedokázal pomoci, cítil jsem se částečně zodpovědný za jeho smrt. Nebránil jsem se, když se do mě krkavci pustili intenzivněji. Odtrhávali mi z těla kusy masa a já je nechal, byť to nepopsatelně bolelo, křičel jsem však spíše vzteky než těmi muky, vztekem a žalem, poražený, ponížený a plný smutku, psychická bolest je horší než ta fyzická. Henry zemřel.
Prudce jsem se posadil na posteli. Kobyashi Maru rozčíleně zavřískal, protože mi spal na hrudi a tohle s ním hodilo dolů, nasupeně seskočil na podlahu a odešel pryč, několikrát se cestou ohlédl a vražděně mě probodl velkýma výraznýma v šeru pokoje zářícíma očima, starý pán už je nedůtklivý, ale on byl občas neurotický i za mlada. "Promiň, nedívej se na mě tak." Vypadalo to, že jak tak nasupeně kráčí do kuchyně, ještě zavrtěl hlavou stylem "Tak tohle ti neprojde."
V pokoji byly ještě zatažené závěsy, aby se mi lépe spalo před noční, ale škvírou mezi nimi jsem si všiml, že se smráká. V tuhle roční dobu se stmívá ještě poměrně brzy. Někdo šramotil v kuchyni. Pohlédl jsem na digitální budík na nočním stolku, "Mami!?" Napadlo mě, že mamka přišla na návštěvu, odemkla si vlastním klíčem, který má pro jistotu, když jsem neotvíral a nechala mě spát a teď si cosi klohní na večeři, proč ne. "Mami?"
Spustil jsem nohy z postele, koberec mě zašimral do bosých chodidel a plosek, malou mezerou ve dveřích sem pronikalo světlo. Znervóznělo mě, že nejdřív nikdo neodpověděl. Nepotřebuji moc vidět, abych se vyznal ve svém bytě, nebo našel, co jsem kde nechal, kvůli své eidetické paměti bych se dobře orientoval i ve tmě. Nasadil jsem si kalhoty a tiše vešel do chodbičky, kde mě do nohou studilo linoleum, příjemně chladilo, bylo to uklidňující, i tak mi tep začal stoupat, někdo brousil nůž. Ke všemu ještě ty osoby byly nejspíše dvě, těžko ale říct, Kobi mohl šmátrat v igelitové tašce a tím způsobovat další zvuk. Já nevlastním zbraň. Kšííí kšš... kšííí kšš. Odporný zvuk brousku jezdícím po ostří. Postupoval jsem vpřed opravdu opatrně, cestou bych měl potkat domácí bezdrátový telefon, prohledal jsem si kapsy, mobil jsem nenašel. Kšíí kšš... kšíí kš. Napadlo mě, že budu ubodán ve vlastním bytě, vlastním nožem, vlastní... nakoukl jsem pootevřenými dveřmi směrem ke kuchyňskému koutu, odkud se ten odpudivý zvuk ozýval... vlastní ženou.
Wendy si mě všimla, maličko se pousmála, úsměv jí stále více rozevíral rty, "Copak je? Vypadáš jako bys viděl ducha." Bavila se, v báječném rozmaru brousila nůž, že si uřízne kus pečiva k pomazánce, kterou právě udělala. Já musel splývat se stěnou za sebou, možná snad viděla jen kalhoty, šedomodré oči, obočí a šedivějící vlasy, jak jsem byl bledý.
Stále ještě jsem si pořádně nepřivykl, že se vrátila, zázrak, ve který jsem nedoufal, mi pořád ještě připadal neuvěřitelný, ještě více to, že jsme se před dvěma měsíci vzali. Žádný zloděj, žádný vrah, nic špatného se mi nedělo, moje žena nám vařila večeři, abychom se nejedli než vyrazíme na směnu, ale vyděšení, které jsem prožíval bylo skutečné, opravdu jsem se bál o svůj život, přemýšlel jsem jak se ubráním útočníkovi s nožem. To ten sen, opakující cyklus variací, jenž končíval vždycky stejně, mrkající embryo a Henryho mučivá smrt pařáty a zobany těch odporných tvorů.
"Skutečně si chtěl vlastní ženu praštit po hlavě tou krychlí?" Matka strnula v pohybu, když se chtěla napít kakaa, cukaly jí koutky, držela si hrníček napůl cesty a dalo jí hodně práci otázku položit vážně.
Ani jsem si neuvědomil, že jsem sebral ze svého pracovního stolku kovový model borgské krychle (rozumějte: modelu krychlovitého vesmírného plavidla startrekových mechanicko-biologických mimozemšťanů - Borgů.) Pohlédl jsem si na rozevřenou dlaň a rozhodil rameny.
"Odpor mě marný. Budeš asi milována." Rozesmála se Wendy a mamka se připadala.
"Jen se smějte." Snažil se (jako obvykle) ze všeho vykecat. "Když se člověk prudce probudí, je vytržen ze sna, může být chviličku deorientovaný. Slyšel jsem jak si na mě někdo brousí nůž, popadl jsem co bylo po ruce a šel jsem vás dámy bránit." Studem, že jsem se sobecky obával jen o svůj život jsem tuhle skutečnost popřel.
Wendy a moje matka se spřátelily, tedy po té co se si vyříkaly věci minulé, jakmile se mamka dozvěděla jak mě Wendy opustila a zlomila mi srdce, vyprávěl jí to Greg Sanders, jelikož ho rozčilovalo jak mě musel pomyslně sbírat ze země, při čemž vznikly "naše pátky", kdy spolu sledujeme filmy nebo hrajeme stolní hry, abych se neutápěl ve své bolesti... bonzoval bez pochyby i Henry užírán pocitem viny, který jsem mu sobecky do vtloukl... byla na Wendy naštvaná, dala najevo, že jsem osel a vlastně si za všechno můžu sám, ale vyčítala ženě, délku odloučení, zdálo se jí to až příliš dlouho. Nakonec se z nich však staly kamarádky, takže přítomnost mámy mi v tuto chvíli nijak divná nepřišla. Vařily si pomazánku a klábosily o ženských věcech, vedly ženské rozpravy, které nás chlapy neberou a byly spokojené.
Wendy si ráda povídá, mamka také patří k těm výřečnějším. Žena pro ni musela představovat náhlou změnu spadlou ze samotného nebe, oproti jejím vrstevnicích, které pletou, háčkují a drbají. Moje aktivní máti se ráda zabaví s mladšími lidmi než je ona sama, připadá si mladá a může plně rozvíjet pestřejší debaty, určitě našla ve Wendy spojenkyni pro různé diskuze na ženském poli, ale bez tlachání starším dam, navíc ještě někoho z vědeckého oboru a intelektuálně na výši.
Pozoroval jsem je s pocitem zadostiučinění, ale ony mi nevěřily ani slovo. Matka mě zná dvaapadesát let a za poslední roky se mezi námi hodně vyjasnilo, poznala některé aspekty mě samého, které zůstávaly do té doby skryté za stěnou, kterou jsem mezi nás stavěl z důvodu, jenž mi dnes připadá malicherný. "Jistě." odkývala mi všechno do posledního slova, ale nevěřila. Stalo veřejným tajemstvím, co jsem vlastně řekl, ony četly mezi řádky.
Sedl jsem si a usrkával kakao, které mi žena nalila, do mého nejoblíbenějšího hrníčku se Spockem. Kocour se schoulil na můj klín a já věděl: Kobyashi Maru, hochu, tyhle dámy jentak nepřelstíš.
Wendy domazala pečivo, postavila bílý oválný talíř plný jídla na stůl a přisedla si. "Vzbudil ses akorát, najíme se a vyrazíme." Zase autoritářsky přebírala hlavní slovo. Matka po mě loupla očima, aby zjistila zda si to nechám líbit. Jenže, takhle v soukromí jsem zvyklý to skutečně neřešit, vždyť přece to Wendy udělá radost a tady nejsme v laboratoři. "Davey Hodges a lumíci."
Máma zvedla spockovsky obočí. Wendy se rozesmála. Na stole ležela borgská krychle, loď z největšího sci-fi fenoménu všech dob a já večeřel se dvěma středobody mého vlastního vesmíru, mojí nádhernou ženou a matkou. Nejbáječnějšími ženami na této planetě.


Kam dál