4. Kapitola

9. května 2017 v 9:48 | M. Caine |  Temná voda
Ryan, Calleigh a Eric mlčeli, když kráčeli šedou chodbou nemocnice, každý z nich si v duchu představoval, co asi za chvíli uvidí, aby se na ten obraz připravil, i když dobře věděli, že to není možné, ať už se jim tam před očima zjeví cokoliv, nic je nemůže na skutečnost dostatečně připravit. Bude Horatio dýchat sám? Nebo ho vyzbrojí respirátorem? Desítky takových otázek plulo trojlístku hlavou a nikdo z nich nevěděl co říkat na hlas.
Jejich napjaté ticho prořízl jako ostrý nevítaný nůž Delkův telefon příchozí smskou, která proťala mlčení tak náhle, že sebou všichni téměř trhli. Eric četl, nemrkal a jeho tvář se pozvolna měnila zlostí. "Pche," strčil přístroj zpět do své kapsy a šel zadurděně dál.
"Copak se děje?" zajímala se Calleigh starostlivě a zarazila parťáka hbitou štíhlou paží. "Ty víš, že mi můžeš říct všechno, u Horatia bys to udělal, ale ten ti teď moc nepomůže, uleví se ti notak..."
"Jsme přátelé." přidal se Wolffe. "Můžeme spolu mluvit bez obalu, jsme s tebou, Ericu."
"A proč ne!" Rozhodil Delko naštvaně rukama, svaly na jeho vypracovaných pažích zatančily, rudý vzteky zamával kolegům mobilem před očima, jakoby ten za všechno mohl. "To si vybrali chvíli!" zuřil. "Nenašel jsem za tu dobu odvahu s Horatiem o tom mluvit a teď, když to nejde chtějí neprodloužit nájem."
"Nájem?" Calleigh zamrkala. "Nájem čeho?"
Ericův obličej přešel rovnou ze vzteku do naprostého zoufalého smutku, snažil se, aby se mu do hlasu nepromítlo jak moc ho ta slova píchla u srdce, ale i tak větu skoro zavzlykal. "Než Mari umřela… těsně před obřadem… svatby… zařídila zmrazení svých vajíček, kdyby…. Se rakovina vrátila, aby manžel měl… prostředky… chápete..."
Ryan pohodil hlavou. "A když se nájem neprodlouží, oni je zničí…."
Eric smutně přikývl. "A jelikož je Mari… tak už by se to nedalo obnovit, nemáme peníze na ten nájem, ale dali by se použít, ráno jsem to probral s jednou ze sester…."
Calleigh se zamotala hlava, přece nevezmou Horatiovi snad to jediné co mu po ženě zůstalo! "Slíbil ji, že děti mít budou." vyhrkla na hlas.
"Jo." Delkovi se chtě nechtě dral do očí pláč. "nikdy děti nechtěl, ale udělal by cokoliv, aby ji potěšil, snesl by ji i mléčnou dráhu k nohám, kdyby mohl, určitě by nedovolil, aby vyšla ta vajíčka nazmar, přála si děti, ale on…. Co teď?"
Kriminalistka vystřelila doslova jako jedna z jejích nábojnic pro balistické zkoušky. "Větší motivace ho co nejdřív s toho dostat, jdeme."
Do Caineova pokoje Delko skoro vletěl, spatřil doktorku Woodsovou sedět na kovové židli u pacientovy hlavy, tak hned spustil vodopád nedočkavých slov. "Alexx, jak je na tom? Můžu s ním mluvit? Je to důležité, pro něj důležité, hraje to velkou roli, není čas, honí nás čas, zase může o vše přijít!"
Alexxina tmavší tvář zněžněla, postavila se a položila kamarádovi štíhlé kakaové ruce na ramena. "Ericu, zlato, některá zranění chtějí čas, není to tak vážné, aby nebyla velká naděje, že se uzdraví, jenže po takhle ošklivém pádu mu prostě ten čas dopřát musíme, tohle se nedá uspěchat, lidské tělo je famózní v regeneraci, ale nedokáže činit zázraky, potřebuje na vše čas…."
"Jenže ten já… my… nemáme!" skočil ji do řeči Eric a vymanil se z jejího lehkého sevření. "Nechci, aby zase o všechno přišel, on si to nezaslouží! Pak už po ní nebude mít vůbec nic!" chtělo se mu ječet, něco roztřískat, ta bezmoc ho drásala, trhala jeho srdce na cáry.
Alexx pohodila rameny. "Zlatíčko, nevím o čem mluvíš, ale pokud budeme moc naléhat, může Horatio přijít o to poslední, něco bez čeho mu všechno ostatní bude k ničemu, je hodně pobitý, jeho tělo padalo docela z výšky a několikrát se ve vzduchu otočilo, když praštilo o zábradlí, pak dopadl na tuhou udusanou trávu, má ohromné štěstí, že si jen narazil co se dalo a nemá nic zlomené, ale utržil mnoho ran a těžký otřes mozku, nesmíme ho nutit všechno urychlit, nic se nezhojí na povel, tělo by takový fofr nemuselo unést, dá se pomoci léky, ale nejlepší varianta je čekat, nyní ho uvedli do umělého spánku, dělají testy, nitrolebeční tlak ustupuje, večer začnou dávku sedativ snižovat, když všech půjde dobře, musíš být trpělivý, teď nezáleží na ničem jiném než aby přežil a uzdravil se, přece nechceš něco uspěchat a zapříčinit tím třeba poškození mozku, viď?"
Argumentovala skvěle, on chápal, že má pravdu, ale hlas uvnitř jeho hlavy na něj zběsile křičel, aby s touhle situací něco udělal. "Sestra mi poslala kopii zprávy z banky!" neřekl z jaké a prostě ignoroval jak Alexx překvapeně zamrkala výrazným obočím, protože neviděla souvislosti a několikrát tu větu zopakoval.
Wolffe s kamarádem za ramena zacloumal. "Ericu, my na prodloužení toho nájmu úschovny vajíček peníze nějak společně seženeme, nebo se najde způsob jak to vyřešit, ale Alexx má pravdu… když Horatio umře můžou se ta Marisolina vajíčka vyhodit do koše stejně. Nech lékaře pracovat, prosím. Kvůli tobě a Mari, tě prosím, prober se a začni uvažovat zdravým rozumem!"
Delko se mu vysmekl, chvíli nazlobeně přešlapoval s rukama složenýma na prsou, protože se mu nelíbilo co slyšel, čekal spíše podporu, tak se hněval, pak ale když mu hlava trochu zchladla, přikývl pozorujíce pravidelné vzdouvání a klesání poručíkovy hrudi za pomoci respirátoru. "Máte pravdu, jsem osel, chovám se jako naprostý hlupák, ještě nic není ztracené a sám vím, že zranění potřebují čas a jsou nějaké možnosti jak zatím tu situaci s vajíčky ošetřit."
"Kolik potřebuješ?" Calleigh sáhla do kapsy pro peněženku, vyňala z ní svou kreditní kartu a podávala ji Delkovi. "Vezmi si kolik chceš, jen ber, vezmi si to."
Něžně uchopil Eric její ruku a schoval ji do svých mužných dlaní, pohladil kamarádku po plavých vlasech. "Jsi skvělá ale ještě si promluvím s Horatiovým doktorem, kdy by ho asi tak mohl začít
probouzet, kdy se asi tak vzbudí a tak, přibližné časy mi pomohou při vyjednávání u ředitele té úschovny, sestřin manžel má plné právo rozhodnout co dál, pokusím se je v klidu přesvědčit, aby na něj počkali. Poptám se taky jak dlouho vajíčka vydrží použitelná pokud by se vyndaly, taky vznesu dotaz ohledně odebrání spermatu, když padl ústní souhlas s potomkem a tak dále..."
Přikývla. "To zní rozumně." usmívala se a nedokázala se odtrhnout od jeho smutného pohledu, který začínala naplňovat naděje.

09.01.2016 | DALŠÍ KAPITOLA
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama