7. Kapitola 6.

9. května 2017 v 12:20 | M. Caine |  Halloween

HC pohřešovaný 7 hodin, 16:30 EST

Vlhký pravidelný dotyk něčeho masitého, než se Horatio zorientoval o co vlastně jde, pokusil se útočníka odstrčit rukama, máchl do chlupatého povrchu srsti, tak mu došlo, že mu nějaký pes vlídně olizuje obličej, bolelo ho celé tělo, ale už pominul prvotní dojem ohrožení, zanechal hmatání po zbraní a zabránil čtyřnohému zachránci, jenž ho donutil procitnout aby mu dál smáčel obličej svými slinami. "Počkej chlupáči, nech to toho na moment, prosím. Nech toho." poslední větu řekl přísně a důrazně, pes skutečně všeho nechal a posadil se, upřeně zíral velkýma očima na kriminalistu, skoro ho hypnotizoval pohledem. Horatio nahnul hlavu na stranu ve svém typickém gestu, pes to po něm zopakoval, ale zrcadlově opačně.
Poručík si až teď všiml, že je zvíře zraněné, pravou přední pacičku mělo pochroumanou, je celé ušmudlané a rozčepýřené, špinavé a zablácené. Rozhlédl se kolem a pomaličku se mu všechno v hlavě srovnávalo. "Už rozumím jak jsme tu vzali, pejsku." zvedl oči vzhůru a spatřil zívající otvor v chodníku, kterým před nějakou dobou propadl, čtyřnožec zjevně tu prodléval ještě déle, spadl sem někdy před ním. "Takhle to dopadá, když se zamyslíš a nedíváš se kam šlapeš, viď, ty jeden kluku ušatá."
Nedaleko se ozvalo zasýpání. Jediné na co se Horatio zmohl bylo se tím směrem ohlédnout, i tak mu hlavou projela ostrá bolest, pro změnu tupá celým jeho kotníkem, když se pokusil pohnout, spatřil totiž zraněného chlapce, ležet kousek od něj "Synku! Chlapče! Slyšíš mně? Jsem poručík Horatio Caine, od policie, copak tě bolí? Hej! Notak, otevři oči, pokus se tu se mnou být, ano? Prosím." Natáhl se a přes ukrutnou bolest v celém těle se k chlapci přisunul, už ho někde viděl, ale zatím si nedokázal vzpomenout, kde.
Hoch pomalu otevřel oči, s bolestivým sýpáním se opřel o lokty. "Kde to… co se… to je jedno, nechte mně umřít." zase se položil a zavřel oči.
"Chlapče," zavrtěl hlavou Caine. "to nemůžu. Navíc… neumíráš, nejspíš sis jen zlomil nohu a máš otřes mozku, jinak budeš v pořádku… dostaneme se odsud… taky jsi… šel po chodníku a ten se najednou jakoby propadl?"
Mladík pořád předstíral lhostejnost, ale tohle ho zaujalo, protože takhle nějak to bylo. "Možná, ale to je fuk, slyšíte. Dejte mi pokoj."
"Já jsem Horatio, tobě říkají…?" Nevšímal si toho poručík a pokusil se na to jít z jiné strany.
Chlapec se na konec podíval kriminalistovi do očí, cosi mu napovědělo, že by měl mu důvěřovat, oceán těch modrých očí vypadal smutně, přísně i velice uklidňoval zároveň. "Lucas."
"Lucasi… a tohle je tvůj pes?" poručík ukázal na zvíře, stále ještě sedělo a pohybovalo hlavou dle toho, kdo z nich mluvil, teď chlupáč Zavrtěl ocasem jako by chápal, že to on se stal středem debaty.
"Ne, nikdy jsem ho neviděl, proč?" zvedl obočí chlapec. "Vlastně mě to nezajímá, všechno už je jedno." a odvrátil zrak.
Caine zašmátral po svém mobilu, zdá se že chráněný jeho kapsou pád přežil, ale vybila se baterie, nezjistí tedy kolik je hodin ani nikam nezavolá, donutil se postavit a opřel se zády o stěnu, sundal si botu, nebylo to tak zlé, žádný výron ani úplné vyvrknutí, bolelo to, ale za pár dní se to vstřebá. "A proč je to vlastně jedno? Přihodilo se ti něco víc než jen to, že si spadl do díry v chodníku?"
"Vy jste fakt polda, co? To u pasu jsou vážně odznak a bouchačka?" pokoušel se Lucas stočit rozhovor někam jinam, pak mu ale došlo, že toho chlapa zahlédl u nich doma. Jen krátce, ale ano byl tam. "Vy vyšetřujte smrt mého bratra co?"
♦♦♦♦
Mezím se Calleigh s Ericem sešli s mužem, jenž hledal Horatia v laboratoři, Nicholas Caine, chybějící kousek skládačky, dovysvětlil jim, že skutečně na místě činu byl a proč tam našli jeho krev… "Víte, tyhle ukázky jsou opravdové, na takové věci jako krvácení občas dochází. Pan Bownman nevěřil, že se zrakovým postižením lze se úspěšně ubránit, tak jsme se s parťákem do toho opřeli a pořádně mu to ukázali."
Tím se potvrdilo, že Bownman navštívil víc než jen tu soukromou seanci jak přiznal. Duquesneové, ale vrtala hlavou ještě jiná věc. "Našli jsme u vás fotografii jeho dcerky...
"Ano, můj mistr ji léčil, ale stejně zemřela." v Nicholasově očích zaplál smutek, hlas se mu trochu zlomil. "Prosil Eveline, aby se s ní spojila, potřeboval s ní mluvit."
Eric zvedl potěšeně obočí. "A Eveline, tyhle věci skutečně umí?"
"Nevím, možná. Neměl jsem čas to prověřit, neříkám, že tyhle věci nejsou možné, ale většina těchto lidí jen tahají z druhých peníze, připadala mi sympatická, ale na žádné její seanci jsem nikdy nebyl." odpověděl Šaolin zklíčeně. "V tomhle vám nepomůžu, i ldyž chápu kam míříte, příteli. Bohužel, ale na tohle odpověď neznám. Avšak… možné je obojí, i to že to jen předstírala."
Calleigh zpozorovala, že se k ní blíží seržant Tripp, "Děkuji vám Nicholasi, že jste sem přišel, neodjíždějte daleko, ještě se vám ozveme, hlavně poručík Caine." uzavřela tedy rozhovor. Seržant se tvářil přesně tak jako vždycky, když jeho lidé něco objevili, to jí potěšilo, doufala v pořádnou stopu.
"Není zač a dejte vědět kdykoliv rád vám pomůžu." mladík odkráčel…
Calleigh se obrátila na Franka Trippa se zvědavostí v hlase. "Tak co máš?"
"Moji lidé našli pistoli ve strouze u domu, kde se stala vražda toho kluka, už jsem ho dal Wolfeovi, ale chtěl jsem ti to ještě říct." Flegmaticky pohodil rameny. "Dělám tuhle práci nějakou dobu, tak vím jak to vypadá… jenom mladiství a děti se takhle zbavují zbraní… zpanikaří a nechají ji blízko, víc blíž zpanikařený dospělý."
♦♦♦♦
Ano! Přesně! Tam ho viděl! Horatia to praštilo do hlavy tak silně až ho málem zase zabolela. "No… měl bych, můj tým určitě pokračuje, ale teď momentálně jsem tu uvízl jako ty. Řekneš mi co se stalo bratrovi? Víš, já o tom případu skoro nic nevím, skončil jsem tady dřív než jsem mohl. Skočil jsem si na svačinu a cestou jsem spadl jsem."
Lucasovi se orosily oči, byl to ještě chlapec, mistrně s emocemi bojoval, přesto se mu to nepodařilo přeprat je úplně, což se občas nepovede ani dospělým. "Máte sourozence, poručíku Cainee?" zeptal se roztřeseným hlasem kriminalisty.
"Měl jsem, zemřel, také ho někdo zabil." odpověděl Horatio smutně a co nejlaskavěji.
Hoch pokrčil rameny. "Jako mého, a určitě víte kdo toho vašeho zabil, jste polda."
"Ano vím." Caine odtušil něco, co se těžko poslouchá, "chápu, že chceš zjistit, kdo zabil tvého bratra, je to přirozené, zjistíme to." pokusil se rozhovor posunout a doufal, že se plete ve svém úsudku.
Mladík zašmátral po kapesníku, protože cítil jak se mu spouští i rýma, nechtěl brečet, ale bylo to silnější něž on, zvládal to jentaktak. "Ale já to vím." zachrčel. Pohlédl utrápeně poručíkovi do očí. "To já."
"Cítíš se zodpovědný za smrt bratra, tomu rozumím, ale určitě za ni nemůžeš, neublížil by jsi mu, ne? Nejsi zodpovědný za chování někoho jiného, i kdyby byla nějaká šance, že bys dokázal mu v tom zabránit, není to tvoje vina, tenhle pocit znám až moc dobře." Horatio se nepletl, ale chtěl mít jistotu, nepřál soud a vězení pro mladistvé tomu chlapci, žádnému dítěti, nikdy. Bylo mu 16 jako Kylovi, když se poznali.
Hoch se vyšvihl přes bolest na nohy a zatvářil se dotčeně. "Vy to nechápete!"
"Tak mi to vysvětli, Lucasi, snažím se tě chápat." Poručík si moc přál, aby ho jeho tým už našel a on s chlapcovou situací mohl něco udělat.
Lucas sevřel pěsti, aby dokázal říct nahlas pravdu, která ho neskutečně bolela. "Hrál jsem hru, na počítači… o invazi Zombie… střílíte tam ty nemrtvé kulometem nebo jakoukoliv jinou zbraní, popřípadě je rozřezáváte motorovou pilou. Uslyšel jsem hluk…. Srdce mi bušilo rychle, vešel jsem do té místnosti…. V tom šeru to vypadalo tak věrohodně, ty pohyby dělal přesně…. Plus ta dokonalá maska..." chlapec nevěděl, kde se v něm našla taková sila, ale přes slzy hovořil silně a pevně, asi jak vyplouvala ven ta velká zátěž na jeho srdci. "...popadl jsem ten nuž a začal bodat… a bodal jsem a bodal jsem, pak mi došlo…. Nebo co jsem to vlastně vzal…. Nevím všechno je jak v mlze, hrozně jsem se bál... že Zombie by určitě nepadl takhle snadno protože ty je nutné zasáhnout do hlavy… byl to člověk… zombie neexistují… poznal jsem to obleční, ty gumáky… byl to… brácha… zabil jsem ho." klekl si kolena a civěl do země. "Blbá hra, úplně mi pomotala hlavu, bez ní bych bráchovi nikdy neublížil, mám ho rád."
Horatio se zhluboka nadechl, soucítil s bolestí a žalem toho klučiny, vnímal jasně, že svému sourozenci nechtěl ublížit a že ho to nesmírně mrzí a užírá zevnitř, bude muset s tím žít do konce svého života, byl to jen omyl způsobený Halloweenským žertem, ne úkladná vražda. "Lucasi, děkuji, že jsi mi řekl pravdu, protože… to jediné už pro svého bratra můžeš udělat… nedopustit, aby pravda byla pohřbena spolu s ním. Chápu jak těžké bylo si něco takového přiznat… ale z lásky k němu jsi to udělat musel, stejně jako musíš kvůli němu žít, s tím, že jsi ho zastřelil… zastřelil, žít pro něj."

06.02.2016 | DALŠÍ KAPITOLA
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama