8. Kapitola

9. května 2017 v 10:06 | M. Caine |  Temná voda
Nic, hladina sedativ v krvi poručíka Cainea klesla na nulu, začal dýchat sám, přesto se neprobíral, Delkovi se všechno tohle zdálo jako jeden velký příšerný sen ze kterého se chtěl probudit. Celý den za ním chodili různí lidé, pokoušeli se mu vysvětlit, že se s Aileen pokoušeli mluvit, ale ona prostě nechtěla, vyjadřovali mu tím svou loajalitu k Horatiovi a jak si za šéfovým rozhodnutím stojí, měl s toho svým způsobem radost, co ho ale neskonale žralo byl fakt, že nejspíš kvůli vyhazovu Aileen Garrisová shodila Horatia pře zábradlí, mohla ho zabít, ničí tím možná naději na to, aby jeho sestra měla vytoužené děťátko, což by poručíkovi vzalo i to poslední co po sestře mu zůstalo, jeho smrtí…. Obrovská ztráta…. Eric se nadechl a vrazil do výslechové místnosti, aby se připojil ke Calleigh a Rynovi.
"Co mi ještě chcete!" přehrávala Aileen až spadávala do hysterie. "já tu jen přecuju a hledím si svého. Lepšího šéfa jsem si nemohla přát, tohle je mé vysněné místo, nikdy bych ho neohrozila.
Wolfe zavrtěl hlavou. "Ne, ne."
"Co ne, ne?" Zamrkala Garrisová. "Dřu tu jako kůň, mám to tu ráda."
"A ON, vás přesto vyhodil, že?" Duquesneová hodila Horatiovu fotku na stůl, setrvačností přistála přesně před podezřelou, takže chtě nechtě musela znovu pohlédnout do té přísné mnohdy stoické tváře svého bývalého nadřízeného. Calleigh, odhodlaně vyčkávala.
Aileen pohodila rameny. "Co? Ne, tak to není. Promluvil mi do duše, to je celé." nuceně se zasmála. "Absurdní, myslíte, že jsem ho zabila já?"
"Zabila?" Delkův překvapený otazník se zavěsil na Calleighinu síť jako rybářský háček a tvrdě udeřil Garrisovou přímo do centra vnitřní rovnováhy, v sobě se mírně zakymácela, nespadla, ale nebyla tomu daleka. "Ale néé," máchl rukou a strojeně se rozesmál. "Ale kdeže. Horatio..." prudce zvážněl, aby svým slovům dodal důraz. "Poručík Horatio Caine leží na jednotce intenzivní péče." i on hodil na stůl fotografii, ale tady zobrazovala rusovlasého šéfa laboratoře napojeného na respirátor, ještě před pár hodinami to byla pravda. "při pádu si narazil snad všechno co jen na těle mohl, nic si nezlomil, ale utrpěl vážný otřes mozku a pár vnitřních krvácení. Myslela jste si, že zemřel?"
"Zatímco, ostatní z laboratoře, doufají, že přežil a brzy se vrátí?" dokončil perfektně Wolfe. Duquesneová si aspoň výhružně založila ruce na prsou, aby dala vědět, že s kolegy souhlasí a že to všichni myslí smrtelně vážně.
Aileen zabojovala s třesem brady, vyhrála, ale hlas ji stejně znejistěl. "Já taky doufám, já přece vím, že přežil, stálo to v oběžníku, a…. já mu nic neudělala… vážně…."
Wolfe rozhodil rukama a pak se opřel dlaněmi o stolek, aby se nad ženu mohl více naklonit, hleděl ji přímo do očí. "Když to víte, proč jste hovořila o vraždě? Zabila jste někoho jiného?"
"Co?" Aileen docházely argumenty. "Já… ne! Myslela jsem, že mluvíte o tom mnichovi."
Zelené ryby v Calleighiných očích se zlostně zamrskaly. "Proč? Nepadlo o něm ani slovo, navíc… souvisí s vámi nějak?"
Garrisová pokrčila rameny. "Já… nevím."
"Já ale ano." Delko poskládal na sebe fotografie na stole, sebral je a klepnutím urovnaný štoseček před podezřelou znovu položil, připravoval se na poslední svůj výpad, zásadní úder do rozkolísaného sebeobhajování slečny Garrisové. Záměrně nechal nahoře snímek Horatia na lužku, neschopného samostatně dýchat, aby podpořil útok na ženinu psychiku. "Chodila jste k oběti na Taj či, zabila jste tedy svého lektora? Naučil vás jak přeprat silnějšího protivníka? Proč lžete ohledně vyhazovu? Máme na něj svědka." Přiložil na hromádku obrázek Kylea Harmona. "Tak čí vinou, tento mladík s matkou zavřenou na psychiatrii, bude sám, protože jeho otec možná zemře, jelikož se zřítil přes zábradlí? Kyle Harmon nemá nikoho jiného než otce, co s šílenou matkou v ústavu?" Nechtěl Julii nějak pošpiňovat, ale pro psychologický efekt to bylo nezbytné, svou úlohu splnil, čekal.
Ryan dvě vrchní fotografie sňal a rozložil je vedle sebe na stůl, aby podpořil Ericův výstup, protože tak učinila další osoba, tlak na Aileen vzrostl, Calleigh si to moc dobře uvědomovala, tak sama přiložila pod kotel. "ještě mu nebylo 21, vlastně je ještě dítě a už si toho tolik zažil, jediný, kdo při něm stál v nejtěžších dobách leží v bezvědomí na nemocniční posteli, tak čí je to vina?"
Aileen zamrkala, kolena se ji viditelně roztřásla, zastavila je tím, že si na ně položila dlaně, odtrhla oči od snímků, přehrála si bleskově v hlavě ty nepříjemné události a zlost jí nabila další energií. "Jeho vina!" zachrčela. "Já tu dřela jako kůň a on mě přesto vyhodil! Mám problémy, ale snažila jsem se! Praskly mi nervy! Jen nervy!"
"Proč nám pořád lžete?" Delka to už přestávalo bavit, prošli s Ryanem Horatiovo oblečení a nalezli nejasný otisk dlaně v rukavici. Že by si nějaký laborant nechal rukavice, když jde ven? Zapomněl by? Dobře, ale přicházet s nimi na službu a mít je nasazené už vchodu? "Nebudu se namáhat otevírat desky, abych vám ukázal důkaz, že víme o rukavicích, copak si je nasazujeme už u dveří či na ulici, když jdeme do práce?"
Wolfe přehodil do konverzačního tónu. "Velké dilema, zůstaly by tam otisky, naším specialistou na ně je tady Eric…." ukázal na kolegu, ten přikývl, tak pokračoval, "vy pomáháte v jiné sekci, nedostala by jste se k důkazu včas, aby jste ho stopila, například, tak jste se spoléhala, že rukavice nic nezanechají, pokud ano, tak rozhodně ne použitelné otisky, chytré, jenže tím si sama dokazujete záměr, vně laboratoře by na použití rukavic nic nebylo, ale to by zase zužovalo okruh podezřelých a navíc je to tu jako v úle, samé hemžení, někdo by vás viděl, to jste nepotřebovala."
Calleigh přikývla. "Žádné nervy, naplánovala jste to. Navíc jste vzala rukavice z domova, ty mají trochu jiné složení a proto tam kluci otisk dlaně našli. Když jste chvatem způsobila, že Horatio ztratil rovnováhu, musela jste ho ještě překlopit přes zábradlí, pršelo a takže kov trochu klouzal, to vám věc usnadnilo, ale stejně to potřebovalo určitou sílu."
"Ale on mě vyhodil! Já tu práci potřebuju!" Aileen se vyšvihla na nohy, dolehla na ní všechna ta tíha a hrnec jejich emoci explodoval, už neunesl ten nesnesitelný var všech těch pocitů. "To se dělá, vykašlat se na někoho v nouzi?" Jakmile se tlak uvolnil, zase se posadila, schopná hovořit normálně. "Prosila jsem ho, skoro na kolenou, ale další šanci mi nedal. Bez téhle práce přijde vniveč vše co mi ještě zbylo a já se dřela zbytečně. Vážně si myslíte, že jsem tu pospávala schválně, mám problémy, víte? Nedal si říct."
Eric zavrtěl hlavou. "Není tedy pravda, že vás Horatio několikrát vyzval, aby jste mu vše vypověděla? Vy jste místo toho tajemně mlžila, dělala chyby ve své práci, hádala se se spolupracovníky a lhala mu? Co? Není? Není to pravda? Celý den za mnou chodili lidé, kteří se mi svěřovali s tím, že se pokoušeli s vámi mluvit, odmítala jste, že vše zvládáte. Nikdo se na vás nevykašlal."
"Několikrát Horatio zavřel oči, tak jste doufala, že to udělá zase, že?" Wolfe sklidil snímky ze stolu a uložil je do patřičných desek. "Jenže on už neustoupil. Nenechal si dál lhát a tak vás potopil. Naučila jste se chvat, který vyvede protivníka z rovnováhy, čímž získáte čas, třeba utéct, zneužila jste ho, aby jste vlastního šéfa snáze překulila přes zábradlí. Něco vám ale povím..." zhluboka se nadechl. "…. sám jsem se ocitl a ne jediný v takové situaci, ještě teď slyším jeho přísný hlas jak mně upozorňuje: Mluv, tohle je poslední šance. A víte co? Ač jsem si připadal sebe víc hloupě, trapně a neschopně, svěřil jsem se mu s naprosto ze vším a on se mi nevysmál, naopak mně podržel a s problému mně dostal. A jsem přesvědčený, že každý tady by od něj dostal stejnou šanci, za svými lidmi si nebývale stojí. Pomohl by vám, ale spíše než o šanci pro vás to bylo o šanci pro něj, vy jste nedala možnost jemu, aby vám pomohl a tak mu zbývalo co? Špatný pracovník tu nemá co dělat, dělala jste chyby a hádala se."
Garrisové začaly po tváři stékat slzy jako hrachy. "Styděla jsem se, proto jsem nemluvila, myslela jsem, že když se zraní nebo umře, nikdo se o vyhazovu nedozví a já ten problém vyřeším, byla jsem tak blízko, proto jsem to udělala, nevím co to do mě vjelo, naplánovala jsem to, ale během krátké doby. Poslední dny mám mozek jak zatemněný. Teď mně to mrzí, když jste mi řekli… nevěděla jsem, že má dítě."
Calleigh podala ženě papír pro sepsání výpovědi. "Pište, a všechno. Jen… tohle je mi celkem jasné, ale proč jste zabila toho mnicha? Ráže souhlasí s ráží pistole, co jste zdědila po otci, ale i bez toho nás napadlo, že jste vraždila vy, přece ten chvat pochází odtamtud. Výčitky? Zhrozila jste se čeho všeho se tam můžete naučit?"
"Ano," Aileen sklopila zrak, nemělo smysl dál zapírat, navíc postrádala jakoukoliv sílu vymýšlet nějaký argument, i když jí hlavou proběhla zmínka o třetím mnichovi, kterého našli ukrytého kdesi v koruně stromu, samotné napadlo, že těžko by u něj našli motiv, nejspíš jen meditoval nebo tak. "vyděsily mně vlastní myšlenky, připadala jsem si zlá, vytékaly z hloubi mé duše jako temná voda, zaplavující vše dobré, tu noc jsem se ubránila chlápkovy, který mi chtěl vzít peněženku, byla jsem najednou silná a ty myšlenky - temná voda - mně nutily si to uvědomovat a dělat zlé věci, mistr Ming za to mohl, dal mi nástroj moci a síly, díky němu jsem byla schopna přikročit k opatřením, které by mi v minulosti připadaly nereálné, změnila jsem se, ta uťáplá slabá ženská pod vlivem nově nabytých schopností zemřela, zmizela a to znovuzrozené já mně děsilo, doufala jsem, že když zničím původce, zaženu ty myšlenky, ta povodeň přestane a já zase budu normální, tak jsem mistra Minga zastřelila. Ale mýlila jsem se, nic nepřestalo, stále ještě mi chyběli peníze na nájem pro banku vajíček, uvědomila jsem si, že když mi po operaci rakoviny dělohy vše odstranily, tak nesehnání té částky zničí moji jedinou možnost mít někdy děti, teď nikoho nemám, nepřipadalo v úvahu, abych je použila, byla by… vyhozena do odpadků? Nemohla jsem to dovolit, tak jsem šla a poručíkovi udělala tu věc. Jenže já nejsem tak silná, jak jsem si myslela, pořád ještě vidím, jak se pokusil chytit jedné šprušle, ale povrch kovu zvlhlý deštěm mu vyklouzl, jeho prsty po něm sjely jako po ledě a on spadl dolů. Já tomu napomohla. Vy asi nepochopíte mé pohnutky, byla jsem zoufalá, nečekám, že víte jak mi je vůči tomu peněžnímu problému, vy dva jste chlapy a vy Calleigh určitě nemyslíte na miminko, zničilo by vám kariéru a pokud se přecijen rozhodnete, prostě je s přítelem mít budete. Já musím své vajíčka schovávat v té bance ústavu asistovaného oplodnění nebo jak se to jmenuje, dělohu ani vaječníky už nemám..."
"já vím jak vám je..." skočil jí do řeči Delko, prudce položil před ní malou fotografii, na kterou od první zmínky o vajíčkách hleděl, zachycovala štatsně sezdaný pár Horatia a Marisol, v jejich velký den. "...zhruba tak podobně jako mně, když mi ředitel úschovny vyhrožuje, že sestřina vajíčka skončí stejně, Marisol zastřelil ostřelovač před několika lety a vaší vinou její choť leží v bezvědomí na JIPce, ze zákona má právo určit co se bude z obsahem dít, ale vlastně ještě o něm neví, hledal jsem odvahu si s ním o tom promluvit, tohle téma ho vždy bolí, i mně. Nedostane možná šanci mít s ní dítě, dítě po kterém ona tak toužila. Prý s miminkem slovně souhlasil, ale co naplat, žádný očitý svědek, rovná se nedostatečný důkaz. Pokud se v čas neprobere nebo zemře sestřina vajíčka budou zničena. Tak mi nevykládejte, že nevím jak vám je, není to stejné ale bolí to myslím podobně, jemu i mně by to vzalo to poslední co nám po ní ještě zbylo." sebral obrázek ze stolu a rychlým krokem opustil místnost.

09.01.2016 | DALŠÍ KAPITOLA
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama