9. Kapitola

9. května 2017 v 10:09 | M. Caine |  Temná voda
Temný oceán myšlenek vyplivl Horatia Cainea na svou hladinu, takže měl pocit, že se může po strašně dlouhé době nadechnout, vlastně tahle iluze stalá na reálných základech, v tuto dobu mu osobně Alexx Woodsová vyňala z úst sondu podpůrného nařízení pro dech, takže se skutečně sám nadechl, chvíli ho unášel proud, nebyl sto tomu zabránit, pak se znovu propadl do tmy. Nevěděl jak dlouho v té hluboké temnotě dlel, než ho oslepilo světlo, sluneční světlo, pronikalo velkými okny krásné restaurace tak silně, že si musel dlaní zastínit oči.
Rozhlédl se, rozmazané tváře lidi kolem, vypadajících spokojeně, vůbec nepoznával, až na jednu ženu, přestože seděla zády, až sem cítil její voňavku, zase cítil hebkost jejích vlasů. Mari! Ano, spadl z ochozu laboratoře, někdo mu šikovně podkopl nohu jakýmsi bojovým chvatem, ruka toho člověka ho pak překotila pře zábradlí, pokusil se zachytit, ale zmoklá šprušle mu vyklouzla a on padal a padal, ano, avšak už na tom nezáleželo, cítil se šťastný.
"Promiň Mari, jdu pozdě." dal ženě pusu na tvář, držel její teplou dlaň, nic víc si na světě snad ani nepřál. Jen ho trochu zamrzelo, že ona zůstala vážná. Jistě, konec jakékoliv života je smutný, ale jsou přece spolu. Spolu! "Chyběla jsi mi."
Marisol pohodila hlavou, něco ji bylo značně nepříjemné, cosi ji bodalo u srdce, ale rozhodla se, promluvila pevně, v obličeji se ji zračilo, že přes tohle vlak nejede, že jeho vlastní velká paličatost je zbytečná. "Miláčku, máme málo času." začala neoblomně.
"Ale ne!" usmál se škádlivě. "Už máme nekonečně mnoho času."
"Ještě ne, Horatio. Musíš se vrátit a ty to sám víš nejlépe." vstala, aby svým slovům dala ještě větší váhu. "Uděláš to pro mě? Prosím, Horatio."
Ty nechceš, abychom byli spolu? Smutně rozhodil rameny. "Ale Mari, chtěl bych být s tebou, o ty lidi tam se neboj, Eric není sám."
Pohladila ho něžně po tváři. "I já s tebou, ale… nejde o Erica, hlupáčku." usmívala se, zářila jako sluníčko. "Teda vlastně ano. Svým způsobem. Nebuď smutný, nastane ten čas, nyní ještě… bez tebe to nepůjde."
Zavrtěl hlavou. "Laboratoř se beze mě nezhroutí, jednou stejně bych šel do důchodu."
Pokrčila rameny a propukla v pobavený smích. "Už jednou jsem ti řekla, že čas ještě nenastal, prostě jsem vstala a odešla, situace se opakuje a ty jsi stále paličatý jako když jsme se poznali." líbilo se jí to, milovala ho takový skutečně je, že se nezměnil ji vlastně potěšilo. Teď ale zvážněla. "Něco jsi mi slíbil, Horatio."
Trochu se zamračil, vzali se, žili spolu, miluje ji až za hrob, nemá jinou ženu, dává na sebe pozor…. Co ještě? Přehrával si v duchu jejich rozhovory. A pak ho to trklo do hlavy tak silně že s ní musel zatřást. "Myslíš, že to zahrnuje i miminko?" slyšel ji ve své mysli, ve vzpomínce říkat, smutně sklopil oči, zavrtal je do stejně modré kytice na stole a nahlas skoro zašeptal. "Ale to přece nejde, nemohu mít s tebou díte, je mi líto. Po takové době…."
Svou něžnou ručkou mu zvedla hlavu za bradu. "Ale no tak, nevzdávej to. Věř mi přece trochu."
"Mari, o to přece nejde." Také vstal, odešel by, kdyby znal cestu, ano odešel, trochu se hněval. "Jestli chceš budu žít i když mně to mučí, ale tohle ti splnit nemůžu… i když bych pro tebe udělal vše na světě..." mimo vraždy nepadlo ho nemístně.
Usmála se. "Ty mračidlo jedno, nejež se hned a chviličku mně poslouchej."
Poslouchal by jí třeba milión chvilek, "No, tohle ti rád splním."
"Dobře." lehce mu položila dlaň na ústa. "Moc a moc jsem se bála, že se rakovina vrátí a můj choť o mně přijde..." jako bys věděla že… otevřel k té větě ústa, jemně ho zarazila. "… ne, pšt, prosím nepřerušuj mně… uložila jsem si proto nějaká svá vajíčka pro pozdější užití. Také se klidně mohlo stát, že vlivem dalšího boje s nemocí přijdu o vaječníky a dělohu, nechtěla jsem nic riskovat. Eric asi neměl odvahu s tebou o tom mluvit, ale takhle to je."
Fascinovaně zvedl obočí, takhle by ho ani ve snu nenapadlo. "A to tam hyly selou hobu." zahuhlal přes její dlaň.
"Ano." zasmála se. "Jenže předplacený nájem za chvíli vyprší a víš jak na tom je naše rodina z penězi, měl bys jít a vyřešit to nebo budou zničena." poslední větu řekla tak vážně až ji něžně sundal dlaň ze svých úst a políbil ji jí.
"Proboha! Ony jsou to jediné co TAM ještě po tobě mám!" netušil jak dokáže sám vychovat dítě, sám si ho ani neodnosí, ale přece to Mari slíbil, chtěla děťátko, on to slíbil. Musí! "Musím jít."
"Ano." vlepila mu takový polibek na tvář až to mlasklo a jala se k odchodu. "Jsi nejlepší." dodala už zády. "Ty to zvládneš, budeš naše dítě milovat za nás oba."
Díval se jak mu opět odchází, cítil neuvěřitelný smutek, ale odhodlaný splnit svůj slib se rozhodl pro život.

09.01.2016 | DALŠÍ KAPITOLA
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama