Kapitola 11.

9. května 2017 v 11:41 | M. Caine |  Poslední výdech
Týdny ubíhaly, Parlowův advokát uhrál výsledek soudu na doživotí v léčebně přes nepříčetnost, čímž uchránil svého klienta od smrtící injekce. A celý tenhle případ, o který by věhlasný detektiv Holmes ani nezavadil, padl v zapomnění, jiné promyšlenější vraždy a zločiny jej překryly v pamětích kriminalistů a na krabice s důkazy proti Parlowovy se vrstvil prach.
Calleigh stála na ochozu laboratoře, ruce opřené o zábradlí a zamyšleně pronesla k Delkovi. "Horatio nic neříká, ale všechno mu dělá potíže, i chodit, plouží se po chodbě jako stín, tíživě pomalu a na schodech se zastavuje, šetří síly, v terénu v případě potřeby ze sebe vydá to nejlepší, nikdo by neřekl, že se metastáze rozšířily…. Upřímně..." až teď na kamaráda pohlédla, probodla ho zelenýma očima, zlaté vlasy jí kolem obličeje rozhazoval lehký větřík. "...už to nebude dlouho trvat, že?"
Eric smutně přikývl. "Jeho onkolog mi řekl, že Horatio má zcela určitě bolesti a práce ho drží nad vodou, avšak již brzy…." ani to nechtěl říkat nahlas. "… však víš. Máš pravdu v tom, že je stále slabší a slabší."
Nazítří však přišel nový týden a poručík Caine vyběhl schody jako kamzík, když Wolfe do telefonu volal: "bingo" a moc rád podřízenému dopomohl rozbít gang, jelikož ten objev k tomu velice přispíval a stačilo jen zorganizovat zátah. I Marnivá sestřenice se ocitla v klepetech po té co zapíchla pilníkem svou příbuznou kvůli vždy lepší kosmetice.
Den se vydařil, žádné zastavování na schodech, žádné podřimování na gauči, žádná zasmušilost, nejen den, ale celý týden proběhl jako kdysi, vše se vrátilo do starých známých kolejí a když nadešel zase víkend, nikdo nemyslel na nic smutného, tým se sešel, aby se spolu pobavili, poklábosili, trochu se napili, Horatio se jako vždy nabídl, že je pak všechny rozveze domů, nic nerušilo jejich rozverný, veselý hovor, vtipkování a společný smích, to až se připozdilo, teplá miamská noc připomněla, že je čas jít na kutě, aby byli ráno čerství pro chytání dalších zločinců.
Už zbýval jen Eric, ostatní už starostlivý šéf dopravil domů, Wolfe ho trochu zdržel tím, že nutně musel vidět jak dovedně umí výt na měsíc, když je ten "Wolf", ale nevadilo, Horatio se skvěle bavil a nezbedného vlčka nakonec ponechal jeho snům když usednuvší na gauč okamžitě vytuhl. Nyní seděli v Delkově obývacím pokoji a oknem se do pokoje dívali hvězdy, tohle by se Mari líbilo, věděli oba.
Eric se po probraném novém filmu na který by si rádi udělali čas, zahleděl na tu nebeskou nádheru, vzpomínal na sestru ale srdce mu plesalo nad nádherným zakončením báječného týdne. "Podívej Horatio, padá hvězda, něco si přej." škádlivě se smíchem štouchl švagra do ramene a očekával nějakou bezva hlášku, která ho donutí vyprsknout a řechtat se na celé kolo. Jenže ticho. Ohlédl se. "Horatio?" úsměv mu ze rtů zmizel, pohasl s myšlenkou na nejhorší. "Ne, ne, ne. Horatio." Namlouval si, že poručík Horatio Caine jen usnul, sáhl po dece, pak se rozmyslel, vstal a poklekl před parťáka, aby s ním zatřásl, skutečně vypadal, že spí, ale nepohnul se.
Eric si uvědomil, že skoro hodinu sám žvanil o filmech, 50 minut vedl monolog a nikdo mu neodpovídal, pokusil se u Horatia nahmatat puls, nic, neslyšel ani jeho dech, pak si uvědomil, že jeho uvolněná hlava padlá na hruť má oči jen přivřené, ne úplně, zvedl ji za bradu, modrý Caineův oceán byl zakalený, jeho srdce se zastavilo, plíce vypověděli službu, vydechl naposledy. A Delko ani pořádně nevěděl kdy. Nebo ano? Ano. V tu chvíli mu to přišlo jako součást rozhovoru, teď mu došlo, že ta věta ani nepatřila jemu. "Dal bych si to obvykle." Ano, než Marisol zemřela, pozval jí na večeři a ona přijala, nyní on konečně vkročil do té restaurace a jejich schůzka se započala, rozhodl se pro své oblíbené, obvyklé menu.
Smutný Eric věděl o Horatiově přání neoživovat i to, že už by to stejně nepomohlo, vytočil číslo Calleigh, vůbec netušil co jiného by měl udělat.
Stáli pak spolu na terase, aby jejich pohled pořád nesklouzával na onen gauč, kde leželo jen prázdné nehybné tělo, muže kterého tolik obdivovali, než jej zdravotní zřízenci naložili na nosítka a odvezli. Ona statečně dusila pláč, aby poskytovala Ericovi pevnou podporu kamarádství a sledovala pochmurné postavy Ryana a Waltera, které nevěřícně nespouštěli z odjíždějícího vozu bezmocné pohledy. Nataliina silueta se krčila kousek od nich, nejspíš si schovávala hlavu do dlaní a plakala. Na chodbě šeptal doktor Loman chlácholivá slova Nicholasovi, Calleigh povede denní směnu a ji zastoupí Nick jehož odpověď teď zanikala v proudu vody v koupelně, kterou Yelina Salasová maskovala svůj pláč. Všichni na pohled rozdělení, přesto spojení, v srdci i mysli. im na vždy spojeni, Horatiem Cainem.
KONEC
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama