Kapitola 8.

9. května 2017 v 11:18 | M. Caine |  Poslední výdech
Eric si vzal od kolegy Simmonse další expertízu, říkala, že vrah použil menší lovecký nůž a nejspíš sošku, aby zabil psychiatra Frymana, Horatio prý o všem ví a Simmons razí prověřit výstavku v ordinaci oběti kvůli pozůstatku krvi, čímž se odhalí druhá vražedná zbraň.
"Asi nejdřív popadl co měl po ruce." Zauvažoval za Delkem hluboký sametový hlas Horatia Cainea, tak se na poručíka obrátil a nechal ho pokračovat, souhlasil, znělo to logicky. "Pak si vzpomněl na nůž a vraždu dokončil. Byl jak jatý, nečekal bych nějak moc logických souvislostí a věci co by dávaly smysl."
"Hm." Eric se vrátil očima k lejstru. "Jo, tak to nejspíš bude, Walter prohlédne ty sošky, potřísněné krví donese, sejmu otisky, on ověří tvar zranění, jestli souhlasí… dobře jsme se hnuli." civěl do dál papíru nechtě pohlédnout na švagra, srdce mu naplňovala úzkost.
Horatio se postavil přímo před přítele. "Ericu, Nicki prochází záznamy sezení, objevili jsme v šuplíku schovaný diktafon, je lepší než software na rozpoznávání hlasů, identifikuje ho, pojistíme to těmi otisky…. Dostaneme ho… i kdyby tu sošku odnesl, najdeme ji… ale tebe trápí ještě něco jiného… podívej se na mě, podívej se na mě."
Podívej se na mě. Ano. Eric se k tomu přemluvil, pohlédl Caineovi do modrých očí a píchlo ho u srdce, zase si vybavil snímky jeho mozku, musejí si popovídat, ale kde na to vzít odvahu? "Víš," on je přece policista, ne zbabělec, rozhodl se postavit pravdě čelem. "vím o těch nádorech..." bezmoc a smutek Horatiovou nemocí jakoby přiškrtily Delkův krk, dál se nedostal, jen hleděl do oceánu Caineova pohledu.
"Á-ha." zhoupl se poručík na patách a probodl tou hladinou Erica důkladněji, s hlavou na stranu, s očima plnýma starostí promluvil chlácholivě a co nejpřívětivěji. "Netrap se pro něco s čím nejde nic dělat."
Tohle Delka nazlobilo. "Víš jak mi je?! Jasně, že ne, ty neztrácíš další blízkou osobu na rakovinu!" Uvnitř něj to vřelo, chtělo se mu křičet, ale jen rozhodil rukama v bezmocném gestu.
"Vím, že je to těžké, Ericu."
"Vážně?" Delko zkřivil obličej v bolestném úšklebku a v ironii. "Tak proč nebojuješ? Proč´s to teda vzdal, když chápeš jak těžké to pro… mně…. Nás… je? Není to fér!"
Caineova tvář zvážněla. "Kdyby´s nebyl JEJÍ bratr, tak bych ti vpálil do tváře: A je fér, že ona umřela?" pak chtěl pokračoval ve smířlivějším tónu, ale zlost ho přemohla, zůstal profesionálně klidný jen už si nehodlal brát servítky. "Ericu, zasvětil jsem kariéru druhým, když se jim děje něco zlého, běžím pomoct, když je někdo zabije intenzivně hledám vraha, slabší u mě mají zastání, ale u koho mám zastání já? Kdo se ptá jak JE MNĚ? Všichni jste si navykli, že jsem tady pro vás, pro druhé, pro svět, že vše co činím, dělám pro ostatní, v jejich zájmu, ale kdo se pozastavil nad tím, co vlastně chci já, jak se cítím? Odpusť mi Ericu, že už nechci být silný, že si přeji jít za svou ženou, že jsem unavený, že necítím nic víc než bolest a strach, že dojde k újmě někdo další jen kvůli tomu jak moc mi na něm záleží. Chápu proč se hněváš, ale alespoň jednou po strašně dlouhé době si dovolím být sobecký a rozhodnutý v míru odejít se nebudu řídit tím co VY by jste chtěli, promiň." Energicky se opřel do skleněné výplně dveří kóje oddělení otisku prstů a rázným krokem vyšel na chodbu, bez toho aby se ohlédl, se ještě jednou omluvil.
Eric přítele následoval, musel se trochu rozeběhnout, aby ho dohnal, chytil parťáka za paži: Ty a já, na vždy, parťáci. Znělo mu v hlavě. "Počkej! Počkej, prosím." znělo to jako kvil zraněného zvířete. "Ty a já, na vždy. Slíbili jsme si to."
Delko tím chtěl říct, že svého druha, parťáka, šváru, nikdy neopustí, ani v tomhle rozhodnutí a vždy se za něj postaví, věrný až do konce, ale vyznělo to poněkud jinak, také se Caine zamračil, úplně stejně jako by Eric porušil jeho služební příkaz a přesně takovým tónem jakým kárával provinilce ve svém tým odvětil, přísně a rázně, stručně a pevně. "Měl by ses nad sebou zamyslet." vysmekl svou paži z Delkova sevření a jal k odchodu.
"Ne!" Eric se nedal. Podruhé popadl nadřízeného za sval pravačky, tentokrát to s poručíkem škublo, tak začínal ztrácet přísný profesní výraz a chytal ten hodně nazlobený, Delko si toho nevšímal, nereagoval na "Pusť mě, Ericu." a pokračoval. "Tak jsem to nemyslel, špatně si mně pochopil, chtěl jsem tě tím ujistit, že jako vždy ať se rozhodneš jakkoliv budu s tebou, podpořím tě, do úplného konce loajální, stojící při tobě, ty a já- parťáci na vždy, i když to bolí, i když to skončí smutně. Je jednoduší odejít, nechci. My… všichni zůstaneme… až do konce, v každém tvém rozhodnutí. To jsem říkal."
Horativa tvář se proměnila v chápavou, mírně dojatou, sice se opět vysmekl sevření, ale už se nehněval, posmutněle zabořil Ericovi ty své hluboko do očí. "Díky Ericu, díky."
"Není zač." pousmál se Delko úlevně. "Jistě jsi chtěl předstírat, že se nic takového neděje, dokud budeš schopný pracovat, všichni jsme se shodli na tom, že tě v tom podpoříme."
"Moment, Ericu.. ehm… ty jsi o mé situaci… řekl… ostatním?" Poručík držel oběma rukama své sluneční brýle za jednu nožičku a zase vypadal jako šéf denní směny laboratoře, stál s mírně rozkročenýma nohama, přímo a tvářil se přísně. "To už to ví celá laboratoř?"
"Ne," zavrtěl hlavou pobaveně mladší kriminalista. "jen tým." mrkl na Horatia spiklenecky pravým okem. "Jenom tak to lze provést, strachovali se co s tebou je, zaráželi by se nad počínajícími projevy, vyptávali by se proč někdy i ve službě odpočíváš… takhle když vědí, mohou spolupracovat."
"Díky, Ericu, jste všichni skvělí."

28.01.2016 | DALŠÍ KAPITOLA
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama